pátek 6. 5. 2005
Noví spolubydlící
Dneska jsem vstával až v půl desáté, protože mám jít večer do práce a chtěl jsem si "předspat". Kluci už byli pryč. Posnídal jsem tedy a šel jsem se připravovat na svůj pohovor. Nalezl jsem si tedy místo, kde to je, a cestu autobusy. Pak jsem si četl něco o firmě, abych získal trochu přehled. Před dvanáctou hodinou jsem si udělal sváču, ustrojil jsem se a vyrazil do města.
Pohovor jsem měl mít až ve dvě hodiny, ale potřeboval jsem jít ještě do banky v centru, abych jim řekl telefonní číslo a mohl si konečně zařídit internet banking. Vešel jsem tedy do banky, vystál jsem si frontu jednoho člověka a přišel jsem k přepážce. Tam jsem paní řekl, že bych potřeboval zadat telefonní číslo ke svému účtu a ona hned pokývala hlavou a dořekla: "pro internet banking". Pokýval jsem hlavou a bylo mi jasné, že asi nejsem první ani poslední. Řekl jsem jí tedy číslo, poděkoval jsem a šel jsem zase pryč. Teď tam jen musím zase někdy zavolat a budu doufat, že už budou mít konečně všechny potřebné informace.
Vydal jsem se tedy na autobus, který jel na jih města a chtěl jsem hledat firmu, kam jsem měl jít na interview. Cestou jsem pečlivě sledoval mapu, abych věděl, kde mám vystoupit. Vystoupil jsem úplně přesně před průmyslovou zónou, kde měla sídlit moje firma. Rozhlédl jsem se tedy před branou na cedule a tam bylo napsáno: "Sunshine estate". Chybělo mi tam ale to slůvko "industrial" uprostřed, které bylo v adrese firmy. Navíc jsem u budovy 10, kde měla firma údajně sídlit našel jen jméno jiné společnosti. Byl jsem nerozhodný, ale protože jsem si nenapsal žádný telefon do té firmy, vydal jsem se dovnitř hledat budovu 10 a říkal jsem, že se uvidí. Prošel jsem to křížem krážem, ale budovu 10 jsem nenašel. Jinak tam byly úplně všechny budovy a měly čísla na velkých, téměř metrových cedulích.
Vyšel jsem tedy z této zóny zpět na ulici a ptal jsem se člověka, který bydlel hned vedle, jestli je toto opravdu to, co mám napsané v bloku. Říkal, že jiná průmyslová zóna tu široko daleko není. Pustil jsem se tedy znovu do útrob průmyslové zóny. Viděl jsem u jedné budovy pokuřovat nějaké chlápky a tak jsem se jich ptal, jestli náhodou nevědí, kde je 10ka. Náhodou to věděli. Prý hned za rohem. Zašel jsem tedy za roh, obečel jsem dodávku, která tam stála a spatřil jsem jedny prosklené dveře a jedno okno, za kterým byl papír formátu A4 a číslicí 10. Tak jsem to našel a hned jsem si pomyslel, co to zase bude za kamrlík. Podle internetových stránek vypadala firma veliká a navíc psali, že chtějí expandovat, ale tady to vypadalo, že mají asi tak jednu místnost a to pěkně malou
.
Měl jsem ještě půl hodiny času a tak jsem se šel porozhlédnout po okolí a mezitím jsem si připravoval, co jim tam budu povídat. Když se přiblížila druhá hodina, vrátil jsem se zpět do průmyslové zóny a vlezl jsem do dveří číslo 10. Hned se ke mě přihnal jakýsi mladý člověk a říkal mi, jak se jmenuje (což jsem okamžitě zapomněl
) a že prý další dva lidé, včetně šéfa Ronana, přijdou asi později. Kancelář byla větší, než vypadala zvenku. Zavedl mě do nějaké konferenční místnosti, kde byl oválný stůl, asi 8 kožených židlí a velká LCD obrazovka s asi 1m uhlopříčkou. Tam mi řekl ať se posadím a ptal se mě, zda chci něco k pití. Požádal jsem ho jen o vodu.
Asi po pěti minutách přišel a řekl, že začneme sami a ostatní se za chvíli dostaví. Povídal mi tedy o jejich firmě, co dělají a jak. Také povídal, že mají zvláštní framework pro aplikace (něco jako šablonu), která vypadá jako Outlook XP. To jsem se musel usmát, protože přesně to samé jsem dělal, když jsem pracoval v TXS
. Pak si vzal můj životopis a začal se vyptávat. Začal nejdříve o tom, odkud jsem, jak tu jsem dlouho, proč jsem sem přijel a taky jestli někde pracuji. Říkal jsem mu, že v hospodě a on se hned vyptával v které. Kupodivu Breffni Inn znal, protože prý dříve bydlel na Navan Road . Pak se mě vyptával na školu a zaujalo ho moje téma diplomové práce. Začal jsem mu o tom tedy povídat a během mého povídání přišel druhý chlápek. Ten první mu v rychlosti řekl, o čem jsem tu zatím povídal a tak mě vyzvídali oba. Zaujalo je, že jsem porovnával různé přístupy k databázím. Ptali se mě také, k jakému výsledku jsem dospěl a tak jsem jim s úsměvem povídal, že jsem přišel na to, že není snadné tyto přístupy porovnat a zvolit ten nejlepší, protože se každý hodí na něco jiného.
Potom se mě začali vyptávat na práci a na projekty, což jsem jim říkal a neopomněl jsem zmínit, že jsem dělal také framework pro aplikace, který ovšem vypadal jako Outlook 2000. Také se mě ptali, jaké komponenty jsem používal a já jsem jim říkal, že takovou super mřížku a různé další. Kupodivu tyto komponenty znali a dokonce je prý používají. To jsem se zaradoval, protože to by mohla být moje velká výhoda. Tyto komponenty jsou totiž docela složité a není jednoduché se naučit s nimi pracovat. Potom se mě ptali na jiné komponenty a ty jsem znal také. Během našeho povídání se přivalil i hlavní šéf Ronan. Ostatní dva mu zase řekli, co jsem všechno říkal a neopomněli zmínit, že znám to, s čím pracují. Ronan se mě pak vyptával na řidičský průkaz a jestli jsem tu už v Irsku řídil auto. Říkal jsem, že jsem zatím neměl příležitost. Pak se mě ptal na platové požadavky a také jak dlouho tu chci zůstat a na mé plány do budoucna. Pak jsem se zase pro změnu zeptal já, kolik mají uchazečů a on mi říkal, že prý 9 z agentur a 5 přímo. Říkal, že mají ještě nějaké pohovory příští týden a pak, že by chtěli uspořádat druhé kolo s uzším výběrem.
S tímto jsme se tedy rozloučili, poděkoval jsem jim za jejich čas a šel jsem pryč. Celkově z toho mám dobrý pocit, a pokud budou spokojeni s mojí angličtinou, myslím si, že mám velké šance. Jen se mě dost vyptávali na angličtinu, jak jsem ji dlouho kde studoval a tak nevím, jestli nechtějí také někoho k zákazníkům, ale to se uvidí.
Vydal jsem se autobusem zpět do centra a do call-shopu, abych zavolal nemocné mamince nějaké nové zprávičky. Tam jsem zase vydržel kecat asi 40 minut. Pak jsem se vydal autobusem domů. Cestou jsem usnul a málem jsem přejel zastávku, kde mám vystupovat. Přijel jsem právě na odpolední řadu seriálů a protože jsem neměl velký hlad, dal jsem si jen ohřátý párek s chlebem a koukal jsem na telku.
Asi v 5 hodin jsem slyšel zarachotit klíč v zámku a vešel Standa, že prý mi vede nové spolubydlící. S ním přišla nějaká holčina, tak jsem se jí představil, ale Standa říkal, že tu veze jinam. Noví spolubydlící prý přijedou co nevidět vlastním autem. Během chvíle tu byli. Je to Italský pár Alberto a Laura. Večer jsme jim s klukama vymysleli přezdívky a nebylo to ani složité. Alberto totiž jméno Laura vyslovuje jako Lála a tak se nám hned vybavili Teletubbies. Albertovi jsme tedy začali říkat Pó a Lauře Dipsy, protože Laa-Laa zní moc podobně. A protože pořád chodí všude spolu jak dvojčata, říkáme jim celkově Teletubbies.
Představili jsme se tedy a oni si šli nahoru nosit věci a vybalovat. Já jsem chvíli povídal se Standou. Když Standa odjel, šel jsem zase koukat na televizi. Asi v půl sedmé přišel Letyn a říkal zážitky z práce. Já jsem mu vyprávěl své zážitky z pohovoru a také, že máme nové spolubydlící. Když jsme o nich mluvili, přišel dolů Alberto a tak jsme vyzvídali. Jsou prý ze severu Itálie, oba jsou architekti, Alberto tu už má práci a začíná 22. května. Laura prý bude práci teprve hledat. Přijeli sem autem přes Francii, kde se zastavili na týdenní dovolenou. Také se nás vyptával, kde se dá něco koupit atd. Pak odešel zase vybalovat.
Za chvíli přišla Laurence z práce, tak jsem jí řikal o nových spolubydlících. Hned je šla nahoru pozdravit a kecala tam s nimi pěknou dobu. Když přišla dolů, byla z nich úplně vyplácaná (jako ze všeho). Teletubbies potom odešli na nákup. Já už jsem měl málo času a tak jsem si dal jen chleba s paštikou k večeři a vyrazil jsem do práce.
Dnes jsem pracoval v salónku a byl jsem tam se Sandy. Večer byl takový poklidný, protože tam bylo poloprázdno a byli jsme tam dva. Takže jsme se Sandy docela kecali. Studuje tu prý business a dělá v této hospodě už dva roky, takže docela profík. Někdy v 10 hodin večer se tam najednou objevili dva šmoulové, Ondra a Letyn. Sandy je chtěla hned obsloužit, protože stála u dveří, ale oni si vyžádali mě. Letyn hned prudil, že prý jaké druhy piva to tady máme, tak jsem mu je po dlouhém přemlouvání začal vyjmenovávat. Nakonec si dali každý jiné pivo. Když jsem jim ho donesl, říkali, že mi nechají nějaké dýžko. Každý vysypal peněženku a začali mi strkat všechny jednocentové mince, které měli. Říkal jsem, že takové tu máme nejraději. Přijdou, celý večer tu cucají jedno pivo a ještě nedávají pořádná dýžka. Centíky jsem samozřejmě nebral.
Takhle tam kluci seděli až do půlnoci, kdy jsem obcházel poslední objednávky. Pak mám vždycky chvíli volno, takže jsme povídali a tady jsme také vymysleli přezdívky pro nové spolubydlící. Kluci asi o půl jedné odešli a šli spát, protože na zítra jsme měli domluvený výlet s Liborem. Letyn s tím přišel odpoledne a já jsem ještě nevěděl jestli pojedu. Teď už jsem věděl, že zítra budu muset do práce, ale říkal jsem si, že to jednou bez vyspání vydržím a chtěl jsem jet také.
Když jsme se Sandy provedli obvyklý úklid stolů, lahví a umyli nádobí v myčce byly už skoro dvě hodiny. Šel jsem tedy domů. Na spropitném jsem dneska vydělal €19,16. Když jsem dorazil domů po 5 hodinách v práci, měl jsem hlad. Dal jsem si tedy jogurt s chlebem a šel jsem psát mailíky na počítač. Spát jsem šel skoro ve 3 hodiny v noci.
Já v práci
Pohovor jsem měl mít až ve dvě hodiny, ale potřeboval jsem jít ještě do banky v centru, abych jim řekl telefonní číslo a mohl si konečně zařídit internet banking. Vešel jsem tedy do banky, vystál jsem si frontu jednoho člověka a přišel jsem k přepážce. Tam jsem paní řekl, že bych potřeboval zadat telefonní číslo ke svému účtu a ona hned pokývala hlavou a dořekla: "pro internet banking". Pokýval jsem hlavou a bylo mi jasné, že asi nejsem první ani poslední. Řekl jsem jí tedy číslo, poděkoval jsem a šel jsem zase pryč. Teď tam jen musím zase někdy zavolat a budu doufat, že už budou mít konečně všechny potřebné informace.
Vydal jsem se tedy na autobus, který jel na jih města a chtěl jsem hledat firmu, kam jsem měl jít na interview. Cestou jsem pečlivě sledoval mapu, abych věděl, kde mám vystoupit. Vystoupil jsem úplně přesně před průmyslovou zónou, kde měla sídlit moje firma. Rozhlédl jsem se tedy před branou na cedule a tam bylo napsáno: "Sunshine estate". Chybělo mi tam ale to slůvko "industrial" uprostřed, které bylo v adrese firmy. Navíc jsem u budovy 10, kde měla firma údajně sídlit našel jen jméno jiné společnosti. Byl jsem nerozhodný, ale protože jsem si nenapsal žádný telefon do té firmy, vydal jsem se dovnitř hledat budovu 10 a říkal jsem, že se uvidí. Prošel jsem to křížem krážem, ale budovu 10 jsem nenašel. Jinak tam byly úplně všechny budovy a měly čísla na velkých, téměř metrových cedulích.
Vyšel jsem tedy z této zóny zpět na ulici a ptal jsem se člověka, který bydlel hned vedle, jestli je toto opravdu to, co mám napsané v bloku. Říkal, že jiná průmyslová zóna tu široko daleko není. Pustil jsem se tedy znovu do útrob průmyslové zóny. Viděl jsem u jedné budovy pokuřovat nějaké chlápky a tak jsem se jich ptal, jestli náhodou nevědí, kde je 10ka. Náhodou to věděli. Prý hned za rohem. Zašel jsem tedy za roh, obečel jsem dodávku, která tam stála a spatřil jsem jedny prosklené dveře a jedno okno, za kterým byl papír formátu A4 a číslicí 10. Tak jsem to našel a hned jsem si pomyslel, co to zase bude za kamrlík. Podle internetových stránek vypadala firma veliká a navíc psali, že chtějí expandovat, ale tady to vypadalo, že mají asi tak jednu místnost a to pěkně malou
.
Měl jsem ještě půl hodiny času a tak jsem se šel porozhlédnout po okolí a mezitím jsem si připravoval, co jim tam budu povídat. Když se přiblížila druhá hodina, vrátil jsem se zpět do průmyslové zóny a vlezl jsem do dveří číslo 10. Hned se ke mě přihnal jakýsi mladý člověk a říkal mi, jak se jmenuje (což jsem okamžitě zapomněl
) a že prý další dva lidé, včetně šéfa Ronana, přijdou asi později. Kancelář byla větší, než vypadala zvenku. Zavedl mě do nějaké konferenční místnosti, kde byl oválný stůl, asi 8 kožených židlí a velká LCD obrazovka s asi 1m uhlopříčkou. Tam mi řekl ať se posadím a ptal se mě, zda chci něco k pití. Požádal jsem ho jen o vodu.
Asi po pěti minutách přišel a řekl, že začneme sami a ostatní se za chvíli dostaví. Povídal mi tedy o jejich firmě, co dělají a jak. Také povídal, že mají zvláštní framework pro aplikace (něco jako šablonu), která vypadá jako Outlook XP. To jsem se musel usmát, protože přesně to samé jsem dělal, když jsem pracoval v TXS
. Pak si vzal můj životopis a začal se vyptávat. Začal nejdříve o tom, odkud jsem, jak tu jsem dlouho, proč jsem sem přijel a taky jestli někde pracuji. Říkal jsem mu, že v hospodě a on se hned vyptával v které. Kupodivu Breffni Inn znal, protože prý dříve bydlel na Navan Road . Pak se mě vyptával na školu a zaujalo ho moje téma diplomové práce. Začal jsem mu o tom tedy povídat a během mého povídání přišel druhý chlápek. Ten první mu v rychlosti řekl, o čem jsem tu zatím povídal a tak mě vyzvídali oba. Zaujalo je, že jsem porovnával různé přístupy k databázím. Ptali se mě také, k jakému výsledku jsem dospěl a tak jsem jim s úsměvem povídal, že jsem přišel na to, že není snadné tyto přístupy porovnat a zvolit ten nejlepší, protože se každý hodí na něco jiného.
Potom se mě začali vyptávat na práci a na projekty, což jsem jim říkal a neopomněl jsem zmínit, že jsem dělal také framework pro aplikace, který ovšem vypadal jako Outlook 2000
. Také se mě ptali, jaké komponenty jsem používal a já jsem jim říkal, že takovou super mřížku a různé další. Kupodivu tyto komponenty znali a dokonce je prý používají. To jsem se zaradoval, protože to by mohla být moje velká výhoda. Tyto komponenty jsou totiž docela složité a není jednoduché se naučit s nimi pracovat. Potom se mě ptali na jiné komponenty a ty jsem znal také. Během našeho povídání se přivalil i hlavní šéf Ronan. Ostatní dva mu zase řekli, co jsem všechno říkal a neopomněli zmínit, že znám to, s čím pracují. Ronan se mě pak vyptával na řidičský průkaz a jestli jsem tu už v Irsku řídil auto. Říkal jsem, že jsem zatím neměl příležitost. Pak se mě ptal na platové požadavky a také jak dlouho tu chci zůstat a na mé plány do budoucna. Pak jsem se zase pro změnu zeptal já, kolik mají uchazečů a on mi říkal, že prý 9 z agentur a 5 přímo. Říkal, že mají ještě nějaké pohovory příští týden a pak, že by chtěli uspořádat druhé kolo s uzším výběrem.
S tímto jsme se tedy rozloučili, poděkoval jsem jim za jejich čas a šel jsem pryč. Celkově z toho mám dobrý pocit, a pokud budou spokojeni s mojí angličtinou, myslím si, že mám velké šance. Jen se mě dost vyptávali na angličtinu, jak jsem ji dlouho kde studoval a tak nevím, jestli nechtějí také někoho k zákazníkům, ale to se uvidí.
Vydal jsem se autobusem zpět do centra a do call-shopu, abych zavolal nemocné mamince nějaké nové zprávičky. Tam jsem zase vydržel kecat asi 40 minut. Pak jsem se vydal autobusem domů. Cestou jsem usnul a málem jsem přejel zastávku, kde mám vystupovat. Přijel jsem právě na odpolední řadu seriálů a protože jsem neměl velký hlad, dal jsem si jen ohřátý párek s chlebem a koukal jsem na telku.
Asi v 5 hodin jsem slyšel zarachotit klíč v zámku a vešel Standa, že prý mi vede nové spolubydlící. S ním přišla nějaká holčina, tak jsem se jí představil, ale Standa říkal, že tu veze jinam
. Noví spolubydlící prý přijedou co nevidět vlastním autem. Během chvíle tu byli. Je to Italský pár Alberto a Laura. Večer jsme jim s klukama vymysleli přezdívky a nebylo to ani složité. Alberto totiž jméno Laura vyslovuje jako Lála a tak se nám hned vybavili Teletubbies. Albertovi jsme tedy začali říkat Pó a Lauře Dipsy, protože Laa-Laa zní moc podobně. A protože pořád chodí všude spolu jak dvojčata, říkáme jim celkově Teletubbies.
Představili jsme se tedy a oni si šli nahoru nosit věci a vybalovat. Já jsem chvíli povídal se Standou. Když Standa odjel, šel jsem zase koukat na televizi. Asi v půl sedmé přišel Letyn a říkal zážitky z práce. Já jsem mu vyprávěl své zážitky z pohovoru a také, že máme nové spolubydlící. Když jsme o nich mluvili, přišel dolů Alberto a tak jsme vyzvídali. Jsou prý ze severu Itálie, oba jsou architekti, Alberto tu už má práci a začíná 22. května. Laura prý bude práci teprve hledat. Přijeli sem autem přes Francii, kde se zastavili na týdenní dovolenou. Také se nás vyptával, kde se dá něco koupit atd. Pak odešel zase vybalovat.
Za chvíli přišla Laurence z práce, tak jsem jí řikal o nových spolubydlících. Hned je šla nahoru pozdravit a kecala tam s nimi pěknou dobu. Když přišla dolů, byla z nich úplně vyplácaná (jako ze všeho
). Teletubbies potom odešli na nákup. Já už jsem měl málo času a tak jsem si dal jen chleba s paštikou k večeři a vyrazil jsem do práce.
Dnes jsem pracoval v salónku a byl jsem tam se Sandy. Večer byl takový poklidný, protože tam bylo poloprázdno a byli jsme tam dva. Takže jsme se Sandy docela kecali. Studuje tu prý business a dělá v této hospodě už dva roky, takže docela profík. Někdy v 10 hodin večer se tam najednou objevili dva šmoulové, Ondra a Letyn. Sandy je chtěla hned obsloužit, protože stála u dveří, ale oni si vyžádali mě. Letyn hned prudil, že prý jaké druhy piva to tady máme, tak jsem mu je po dlouhém přemlouvání začal vyjmenovávat. Nakonec si dali každý jiné pivo. Když jsem jim ho donesl, říkali, že mi nechají nějaké dýžko. Každý vysypal peněženku a začali mi strkat všechny jednocentové mince, které měli. Říkal jsem, že takové tu máme nejraději. Přijdou, celý večer tu cucají jedno pivo a ještě nedávají pořádná dýžka
. Centíky jsem samozřejmě nebral.
Takhle tam kluci seděli až do půlnoci, kdy jsem obcházel poslední objednávky. Pak mám vždycky chvíli volno, takže jsme povídali a tady jsme také vymysleli přezdívky pro nové spolubydlící. Kluci asi o půl jedné odešli a šli spát, protože na zítra jsme měli domluvený výlet s Liborem. Letyn s tím přišel odpoledne a já jsem ještě nevěděl jestli pojedu. Teď už jsem věděl, že zítra budu muset do práce, ale říkal jsem si, že to jednou bez vyspání vydržím a chtěl jsem jet také.
Když jsme se Sandy provedli obvyklý úklid stolů, lahví a umyli nádobí v myčce byly už skoro dvě hodiny. Šel jsem tedy domů. Na spropitném jsem dneska vydělal €19,16. Když jsem dorazil domů po 5 hodinách v práci, měl jsem hlad. Dal jsem si tedy jogurt s chlebem a šel jsem psát mailíky na počítač. Spát jsem šel skoro ve 3 hodiny v noci.
Já v práci
Předchozí: Oprava počítače
Následující: Výlet do Wicklow