Dnes brzy ráno nás definitivně opustila Emilie alias mladice. Skončila měsíční studium jazykovky a vrátila se domů do Francie na předměstí Paříže. Máme tu tedy teď volný celý dvoulůžkový pokoj a budeme čekat, kdo nám sem přijde nový.
Letyn dneska vstával v 6 hodin a odjel s Liborem na výlet někam do dálek na západní pobřeží. S Ondrou jsme tu tedy měli na celé dva dny barák pro sebe. Vstávali jsme tedy až po 10té hodině. Posnídali jsme bábovku, která byla moc dobrá a Ondra říkal, že Emilie si pravděpodobně ani nenabrala.
Ondra zabral hned po ránu počítač a pustil se do překladu nějakého manuálu pro bráchu. Já jsem čučel u toho na telku a občas jsem mu do toho kecal. Taky jsme pořád jedli bábovku a vařili čajíky. Prostě takový ideální nedělní den.
Asi ve dvě hodiny jsem začínal dostávat hlad a tak jsem se pustil do vaření číny. Měli jsme jí mít napůl s Letynem, ale protože tu nebyl, Ondra se obětoval, že si tedy dá místo něj. Prý se s ním pak srovná. Dal jsem tam tedy maso a omáčku a začal jsem to dusit. Mezitím Ondra dopsal překlad manuálu a tak jsem zabral počítač, že půjdu dopisovat deníček, protože skluz se zvětšoval. Jenže za poslední dny bylo hodně událostí a trvá hodně dlouho, než to člověk sepíše. Ondra tedy hlídal čínu a pak k tomu i uvařil (rozvařil) rýži. V mezičase tu koukal na televizi.
Poobědvali jsme čínu, která byla výborná, až jsme se nemohli skoro hýbat, jak jsme se přecpali. Při tom jsme vzpomínali na Letyna, jak si někde pojídá chleba (kterého si namazal celou šišku) a kouká na nějaké zříceniny . Byl tu nádherný slunečný den. Ondra se pak chopil počítače a začali jsme čumět na fotky. Nejdříve z Irska, pak z Prahy, z našich oslav a akcí a vzpomínali jsme na staré časy. Pak jsme si začali prohlížet již téměř 2 měsíce staré fotky z Irska, z našeho příletu a z prvních dní. Ještě jsme si k tomu udělali čajíček a dali jsme bábovku. Říkali jsme, jak jsme dobře udělali, že jsme zůstali doma a můžeme se válet a nic nedělat a hádali jsme se, kdo se na to těšil déle. Já od prosince, Ondra tvrdil, že už od listopadu. To byly časy, kdy jsme dopoledne byli v jazykovce, pak do půlnoci v práci a potom jsme ještě dělali úkoly do školy. Ráno v 7 hodin jsme museli opět vstávat. V tu dobu jsme se velmi těšili do Irska, kdy si odpracujeme svých 8 hodin a nebudeme mít co na práci a budeme moct lenošit. Dnes se tato naše vize konečně naplnila. Navíc tu nebyl nikdo, kvůli komu bychom se museli omezovat a tak jsme měli nohy na stole, plno nádobí v kuchyni, protože jsme byli líní ho umýt a všude nějaký bordýlek. Prostě pohoda jako u nás doma na bytě v Praze .
Když jsme asi v 5 hodin přestali vzpomínat, Ondra si šel číst knížku nahoru, já jsem v obýváku u televize psal deníček. Asi v 7 hodin jsem šel Ondru upozornit, že chtěl jít také dneska nakupovat do Tesca a on říkal, že si to rozmyslel. Pak jsem mu tedy musel připomenout, že nemáme chleba, protože si ho celý vzal Letyn s sebou a že on je na řadě. Také jsme neměli máslo. Ondra tedy říkal, že dočte kapitolu, půjde si zaběhat a cestou se staví pro chleba a máslo.
Skoro v 9 hodin Ondra přišel s tím, že kapitola byla hodně dlouhá a že běhat už nepůjde. Do obchodu jsem ho ale donutil dojít. Večer jsme pak koukali na telku, dávali tam Jamese Bonda. Pak jsme koukali ještě na jiný film a spát jsme šli asi ve dvě.

Předchozí: Loučení s Emilií
Následující: Státní svátek