úterý 10. 5. 2005
Návštěva Ondry
Dnes mě kluci probudili ráno, když tam začali kecat. Protože se mi už tolik spát nechtělo, vstal jsem s nimi a posnídali jsme. Ondra pak odešel do práce. Ještě jsem se ho ráno stihl zeptat, jestli si smím půjčit kolo na projížďku Phoenix parkem. Když odjel i Letyn asi v půl deváté, pustil jsem se do psaní deníčku. V 10 hodin mi začala moje oblíbená řada seriálů a tak jsem sledoval.
Asi o půl jedenácté se probudili Teletubbies a přišli do obýváku, protože jsem tu měl pěkné teplíčko. Topil jsem tu už od rána v našem plynovém krbu a oni říkali, že jsou pěkně zmrzlí. Tak jsme povídali a oni se mě ptali, jestli jsme také slyšeli takové podivné pípání v noci. Říkal jsem jim, že to slýcháváme přes den, protože v noci spíme jak mrtvoly, ale Laurence si stěžovala. Začali jsme tedy s Albertem hledat, odkud to jde. Problém byl, že ten zvuk byl silně nepravidelný. V obýváku ani v kuchyni to nebylo, toho bychom si všimli a protože si nejvíce stěžovala Laurence, zamířili jsme k jejímu pokoji po schodech nahoru. Když jsme byli přesně pod požárním detektorem, ozvalo se pípnutí. Byl to on, požární detektor. Nedivím se, že Laurence nemohla onehdá spát.
Rozhodl jsem se tedy zavolat do Celtic Halls. Alberto říkal, ať tam zavolám já, že prý by jim to anglicky těžko vysvětloval. Dovolal jsem se zase a opět tomu šéfovi v Celtic Halls, jako včera a vylíčil jsem mu celý problém. On mi řekl, že to bude určitě baterie v tomto hlásiči, která už přesluhuje a musí se vyměnit. Takto si prý hlásič žádá o novou baterii. Prý nám tu baterii dovezou.
Tak jsem šel zase koukat na televizi a hlásič nám tu pípal dál. Za chvíli přišel Alberto, že prý volal do Celtic Halls kvůli potvrzení o ubytování a že prý mu tam řekli, že máme vyndat baterii z požárního detektoru. Já jsem si chtěl dokoukat seriál, ale Alberto se na to hned vrhnul. Na hlásiči byl nápis říkající, že se odmontuje pomocí otočení. Nejdříve to zkoušel Alberto, pak vzal na rameno Lauru, protože tam nemohl dosáhnout. Já jsem je ze zdola pozoroval. Potom vzali Laurence z pokoje židli a zkoušeli to oba ze židle. Už jsem se bál, že to urvou. Šel jsem se na to tedy také podívat. Nejdříve jsem si to prohlédl a viděl jsem pojistku. Když jsem ji uvolnil, šlo to již bez problémů sundat. Odpojil jsem konektor s napájením a detektor byl volný.
Vzal jsem to tedy do kuchyně, vyndal jsem z něj baterii a vrátil jsem se ke své televizce. Za chvíli ale přiběhl Alberto, že prý ten detektor stále píská a zavřel ho do přístavku s pračkou, dovnitř pračky. Stejně byl slyšet. Asi tam mají ještě nějaký kondenzátor, který se musí vybít, pomyslel jsem si. Teletubbies hledali v kuchyni zase nějaké byty k pronajmutí, kam by se šli podívat. Já jsem zatím psal s Ondrou, jestli ho mám přijet na kole navštívit. Říkal, že klidně, že bude mít pauzu na oběd a tak že můžeme pokecat.
Přišla Dipsy, jestli bych jí nezkusil zprovoznit Internet na počítači. Zkoušel jsem to, ale bez úspěchu. Všechno nastavení bylo dobře, ale Internet pořád né a né fungovat. Tak jsem jí pustil k našemu počítači, protože jsem stejně chtěl jet pryč. Šel jsem se tedy přestrojit a hledal jsem mapu, protože jsem k Ondrovi do práce ještě nikdy nejel. Mapu jsem ovšem nenašel. Tak jsem si podle Intenetu nakreslil rychlomapku na papír a zapamatoval si cestu. Pak jsem se rozloučil s Teletubbies, vzal jsem kolo a foťák a vyrazil na cestu.
Pořád jsem musel myslet na to, že se jezdí vlevo. Bylo to docela zrádné. Vyrazil jsem přes Phoenix park, kde jsem vyfotil v dálce Wicklow mountains.
Kolo jelo docela dobře, jen mu šmajdá zadní kolo a brzdy děsně piští. Ale hlavně, když to jede. Z Phoenix parku jsem vyjel na jeho jižní straně, přejel jsem most a přejel jednu silnici. Pak jsem narazil na velikánský stoupák, že jsem přehazoval jako ďábel, ale stejně to nepomáhalo. Už jsem měl velikou chuť slézt z kola, ale nakonec jsem to vyšlapal
. Pak už byla cesta celkem po rovince a do Park West, kde Ondra pracuje, jsem dorazil asi po 20 minutách. Podle paměti jsem věděl jak mám jet, ale cesta tomu neodpovídala. Jel jsem tedy nakonec cesty až ke kruhovému objezdu a projel jsem celý park. Těsně před kruhovým objezdem jsem uviděl mapu parku. Zastavil jsem tam tedy a našel jsem si tam cestu k budově 10, kde měl pracovat Ondra. Po chvíli bloudění jsem budovu 10 opravdu nalezl. Volal jsem tedy Ondrovi, ale on to nebral. Protože jsem tam neviděl ceduli se jménem Ondrovy firmy, zeptal jsem se lidí, kteří právě vyšli z budovy. Ti mi řekli, že jméno této společnosti v životě neslyšeli. To mě zarazilo a začal jsem tedy hledat vedle. Ondra psal, že je to 10b, ale žádné b jsem tu neviděl. Zkusil jsem mu tedy volat znovu, ale opět to nebral.
Rozhodl jsem se tedy, že pojedu domů. Když už jsem se vracel parkem, volal Ondra. Že prý mluvil s nejvyšším bossem a nemohl mi to vzít. Ptal jsem se ho, kde tedy sídlí, ale on mi nedokázal nic říct. Ani nepopsal budovy a nic. Jen jsem pochopil, že tu asi nejsem správně. Řekl jsem mu tedy, že jdu dál hledat a zeptal jsem se nějakých chlápků, jestli to tu je Park West Business Park. Oni řekli, že to tady je Park West, ale ne business park. Pak mi poradili, že mám jet na kruhový objezd, kde jsem poprvé našel mapu, tam zatočit doleva a na dalším kruhovém objezdu doprava. Poděkoval jsem tedy a rozjel jsem se popsaným směrem. Když jsem minul první kruhový objezd, dojel jsem na most přes Grand kanál. Most byl docela vysoký, takže jsem měl rozhled na celé business parky okolo. Zavolal jsem tedy Ondrovi, ať mi popíše nějaké významné místo a říkal jsem mu, co vidím. Byl tam takový monument, něco jako pokroucený strom a bylo to vyšší než okolní budovy. Ondra říkal, že to je o něho nedaleko. Vydal jsem se tedy zpět na kruhový objezd a zatočil jsem znovu doleva. Pak jsem již uviděl mapu business parku a najít Ondrovu firmu bylo dílem okamžiku, protože tento park je velice malý. Ondra už čekal na chodníku před budovou.
Řekl jsem mu tedy o svém bloudění, jak mu jezdí dobře kolo a taky jsem ho potěšil, když jsem mu řekl, jak mi to dlouho trvalo sem dojet. Pak jsme šli do vedlejšího parku, kde bylo velikánské centrum z nových budov. Kolo jsme strčili jen tak do stojanu, vypadalo tam chudák trošku staře vedle těch nabušených kol, a doufali jsme, že ho nikdo neukradne. Když jsme přešli silnici, po které jsem přetím jel na most, říkal mi Ondra, že celé tohle centrum je téměř prázdné, protože sem žádné firmy nechtějí jít. Je to prý špatně dostupné a drahé.
Když jsme došli na malinké náměstíčko mezi budovami, Ondra mi ukázal, kde je sportovní areál, kam má permanentku. Prý je tam posilovna, bazén i vířivka. Hned vedle tohoto centra je hospoda, kde byl Ondra poprvé s Edem na jídle a kde se dá sníst, kolik toho člověk sní asi za €10. Pak jsme šli o kus dál, kde byl Spar a Ondra říkal, že tam dělají super bagety za €3,50. Říkal jsem tedy, že to zkusím. Šli jsme dovnitř, vystáli jsme si frontu a já jsem si poručil bagetu s máslem, šunkou, sýrem a okurkou. Zajímavé bylo, že cenu určují podle váhy. Zaplatili jsme to a šli jsme si sednout ven na lavičku. Seděli jsme kousek od hlavní cesty do Sparu a povídali jsme. Po chvíli mě Ondra upozornil, že do Sparu jdou dva jeho spolupracovníci, Lorcan a polák. Za další chvíli jsem viděl i šéfa Ondry, Eda. On si nás nevšiml.
Když jsme chutně posvačili, měl jsem stále ještě hlad. Ačkoliv ta bageta byla velká, byla to taková dobrota (po 2 měsících bílého chleba, jsem měl bagetu), že bych si hned dal ještě. Ondra mi také říkal, že si klidně můžu přijet zaplavat do bazénu, až se budu doma nudit, protože mi může půjčit svou permanentku. Pak jsme se vydali zpět k Ondrově firmě. Cestou jsme vyzvedli kolo, které nám kupodivu nikdo neukradl a Ondra se s ním vyfotil. V té chvíli mi volal Standa z Celtic Halls, že prý opravář na naši troubu přijde v pátek a topení nám prý spraví až někdy v budoucnu, protože se to prý musí řešit přes majitele domu. Bude nám tu zima prostě dál. Přitom Teletubbies říkali, že spí v mikinách a ponožkách, Letyn spí dokonce ve spacáku.
Pak jsem ještě pořídil Ondrovi fotku před vchodem do práce a vydal jsem se na cestu zpět. Ondrovi jsem nechal foťák, protože říkal, že vyfotí ještě svůj kancl a šéfa, ale nevyfotil. Já jsem jel celou cestu zpět proti větru, takže mi trvala o něco déle, skoro 30 minut.
Dneska jsem ještě plánoval nechat se ostříhat, protože jsem měl vzadu na krku už pěkný porost. Objel jsem tedy okolí domu na kole a hledal jsem holiče. Žádného jsem nenašel a tak jsem zajel domů, dal jsem tam kolo, napil jsem se a pěšky jsem vyrazil po Blackhorse Avenue směrem k Tescu. Věděl jsem, že asi v půli cesty je nějaký holič, protože jsem ho viděl z autobusu.
Cesta tam mi trvala asi 20 minut pěško během. Vešel jsem dovnitř a hned se mě ujal nějaký chlápek a ptal se, jak to chci. Řekl jsem mu, že na 1 cm a on na mě tak podivně koukal a pak se mě ptal na číslo nástavce na strojek. To jsem nevěděl a tak jsem mu říkal, že nejsem místní a že je to poprvé, co jsem tu u holiče. On tedy vzal 4ku, kus hlavy mi ostříhal a ptal se, zda je to dobré. Řekl jsem, že může ještě přibrat a tak vzal trojku. Ta už byla ok. Objel mi tedy hlavu zezadu a ze stran, vpředu mi to nechal trošku delší. Celkově to vypadalo suprově. Pak ale vzal gel a nageloval mi ofinu tak, aby stála nahoru. To jsem na to čuměl jako puk, ale nic jsem neříkal. Jen jsem hnedle pochopil, proč to tu tak nosí všichni. Je to tu asi nějaký standardní sestřih.
Za ostříhání, které trvalo asi tak 8 minut, jsem zaplatil €8. Docela pálka. Pak jsem se vydal pěško během zase zpět domů. Po příchodu domů jsem se osprchoval, protože jsem trošku zasmrádal z cesty a smyl jsem gel, abych vypadal normálně. To už bylo akorát půl páté a tak jsem šel koukat na svou oblíbenou sérii seriálů. Mezi reklamami jsem ještě šoupnul do pračky svoje a Ondrovy tenisky, protože strašně zasmrádaly a doufal jsem, že to pomůže. Nepomohlo, smrdí pořád stejně.
Letyn dorazil asi v 7, protože se stavoval ještě v knihovně vracet knížky. Laurence přišla v zápětí po něm a říkala nám o svém pohovoru a že prý má zítra další. Prý to není daleko od agentury ADECCO, a tak jsme jí vyprávěli naše trable s hledáním.
Ondra přišel asi v 9 a říkal, že angličtina byla super, že zase probírali frázová slovesa. Pak prohlásil, že kdo neumí frázová slovesa, mluví prý jako děcko, což jsem mu hodinu v kuchyni vyvracel a říkal jsem, že malé děcko kolikrát umí více frázových sloves, než se on kdy naučí.
Okolo 11té Letyn začal zase popisovat fotky a my s Ondrou jsme šli spát. Letyn to ale dlouho nevydržel a šel spát také.
Fotky z dnešního dne
Asi o půl jedenácté se probudili Teletubbies a přišli do obýváku, protože jsem tu měl pěkné teplíčko. Topil jsem tu už od rána v našem plynovém krbu a oni říkali, že jsou pěkně zmrzlí. Tak jsme povídali a oni se mě ptali, jestli jsme také slyšeli takové podivné pípání v noci. Říkal jsem jim, že to slýcháváme přes den, protože v noci spíme jak mrtvoly, ale Laurence si stěžovala. Začali jsme tedy s Albertem hledat, odkud to jde. Problém byl, že ten zvuk byl silně nepravidelný. V obýváku ani v kuchyni to nebylo, toho bychom si všimli a protože si nejvíce stěžovala Laurence, zamířili jsme k jejímu pokoji po schodech nahoru. Když jsme byli přesně pod požárním detektorem, ozvalo se pípnutí. Byl to on, požární detektor. Nedivím se, že Laurence nemohla onehdá spát.
Rozhodl jsem se tedy zavolat do Celtic Halls. Alberto říkal, ať tam zavolám já, že prý by jim to anglicky těžko vysvětloval. Dovolal jsem se zase a opět tomu šéfovi v Celtic Halls, jako včera a vylíčil jsem mu celý problém. On mi řekl, že to bude určitě baterie v tomto hlásiči, která už přesluhuje a musí se vyměnit. Takto si prý hlásič žádá o novou baterii. Prý nám tu baterii dovezou.
Tak jsem šel zase koukat na televizi a hlásič nám tu pípal dál. Za chvíli přišel Alberto, že prý volal do Celtic Halls kvůli potvrzení o ubytování a že prý mu tam řekli, že máme vyndat baterii z požárního detektoru. Já jsem si chtěl dokoukat seriál, ale Alberto se na to hned vrhnul. Na hlásiči byl nápis říkající, že se odmontuje pomocí otočení. Nejdříve to zkoušel Alberto, pak vzal na rameno Lauru, protože tam nemohl dosáhnout. Já jsem je ze zdola pozoroval. Potom vzali Laurence z pokoje židli a zkoušeli to oba ze židle. Už jsem se bál, že to urvou. Šel jsem se na to tedy také podívat. Nejdříve jsem si to prohlédl a viděl jsem pojistku. Když jsem ji uvolnil, šlo to již bez problémů sundat. Odpojil jsem konektor s napájením a detektor byl volný.
Vzal jsem to tedy do kuchyně, vyndal jsem z něj baterii a vrátil jsem se ke své televizce. Za chvíli ale přiběhl Alberto, že prý ten detektor stále píská a zavřel ho do přístavku s pračkou, dovnitř pračky. Stejně byl slyšet. Asi tam mají ještě nějaký kondenzátor, který se musí vybít, pomyslel jsem si. Teletubbies hledali v kuchyni zase nějaké byty k pronajmutí, kam by se šli podívat. Já jsem zatím psal s Ondrou, jestli ho mám přijet na kole navštívit. Říkal, že klidně, že bude mít pauzu na oběd a tak že můžeme pokecat.
Přišla Dipsy, jestli bych jí nezkusil zprovoznit Internet na počítači. Zkoušel jsem to, ale bez úspěchu. Všechno nastavení bylo dobře, ale Internet pořád né a né fungovat. Tak jsem jí pustil k našemu počítači, protože jsem stejně chtěl jet pryč. Šel jsem se tedy přestrojit a hledal jsem mapu, protože jsem k Ondrovi do práce ještě nikdy nejel. Mapu jsem ovšem nenašel. Tak jsem si podle Intenetu nakreslil rychlomapku na papír a zapamatoval si cestu. Pak jsem se rozloučil s Teletubbies, vzal jsem kolo a foťák a vyrazil na cestu.
Pořád jsem musel myslet na to, že se jezdí vlevo. Bylo to docela zrádné. Vyrazil jsem přes Phoenix park, kde jsem vyfotil v dálce Wicklow mountains.
Kolo jelo docela dobře, jen mu šmajdá zadní kolo a brzdy děsně piští. Ale hlavně, když to jede. Z Phoenix parku jsem vyjel na jeho jižní straně, přejel jsem most a přejel jednu silnici. Pak jsem narazil na velikánský stoupák, že jsem přehazoval jako ďábel, ale stejně to nepomáhalo. Už jsem měl velikou chuť slézt z kola, ale nakonec jsem to vyšlapal
. Pak už byla cesta celkem po rovince a do Park West, kde Ondra pracuje, jsem dorazil asi po 20 minutách. Podle paměti jsem věděl jak mám jet, ale cesta tomu neodpovídala. Jel jsem tedy nakonec cesty až ke kruhovému objezdu a projel jsem celý park. Těsně před kruhovým objezdem jsem uviděl mapu parku. Zastavil jsem tam tedy a našel jsem si tam cestu k budově 10, kde měl pracovat Ondra. Po chvíli bloudění jsem budovu 10 opravdu nalezl. Volal jsem tedy Ondrovi, ale on to nebral. Protože jsem tam neviděl ceduli se jménem Ondrovy firmy, zeptal jsem se lidí, kteří právě vyšli z budovy. Ti mi řekli, že jméno této společnosti v životě neslyšeli. To mě zarazilo a začal jsem tedy hledat vedle. Ondra psal, že je to 10b, ale žádné b jsem tu neviděl. Zkusil jsem mu tedy volat znovu, ale opět to nebral.
Rozhodl jsem se tedy, že pojedu domů. Když už jsem se vracel parkem, volal Ondra. Že prý mluvil s nejvyšším bossem a nemohl mi to vzít. Ptal jsem se ho, kde tedy sídlí, ale on mi nedokázal nic říct. Ani nepopsal budovy a nic. Jen jsem pochopil, že tu asi nejsem správně. Řekl jsem mu tedy, že jdu dál hledat a zeptal jsem se nějakých chlápků, jestli to tu je Park West Business Park. Oni řekli, že to tady je Park West, ale ne business park. Pak mi poradili, že mám jet na kruhový objezd, kde jsem poprvé našel mapu, tam zatočit doleva a na dalším kruhovém objezdu doprava. Poděkoval jsem tedy a rozjel jsem se popsaným směrem. Když jsem minul první kruhový objezd, dojel jsem na most přes Grand kanál. Most byl docela vysoký, takže jsem měl rozhled na celé business parky okolo. Zavolal jsem tedy Ondrovi, ať mi popíše nějaké významné místo a říkal jsem mu, co vidím. Byl tam takový monument, něco jako pokroucený strom a bylo to vyšší než okolní budovy. Ondra říkal, že to je o něho nedaleko. Vydal jsem se tedy zpět na kruhový objezd a zatočil jsem znovu doleva. Pak jsem již uviděl mapu business parku a najít Ondrovu firmu bylo dílem okamžiku, protože tento park je velice malý. Ondra už čekal na chodníku před budovou.
Řekl jsem mu tedy o svém bloudění, jak mu jezdí dobře kolo a taky jsem ho potěšil, když jsem mu řekl, jak mi to dlouho trvalo sem dojet. Pak jsme šli do vedlejšího parku, kde bylo velikánské centrum z nových budov. Kolo jsme strčili jen tak do stojanu, vypadalo tam chudák trošku staře vedle těch nabušených kol, a doufali jsme, že ho nikdo neukradne. Když jsme přešli silnici, po které jsem přetím jel na most, říkal mi Ondra, že celé tohle centrum je téměř prázdné, protože sem žádné firmy nechtějí jít. Je to prý špatně dostupné a drahé.
Když jsme došli na malinké náměstíčko mezi budovami, Ondra mi ukázal, kde je sportovní areál, kam má permanentku. Prý je tam posilovna, bazén i vířivka. Hned vedle tohoto centra je hospoda, kde byl Ondra poprvé s Edem na jídle a kde se dá sníst, kolik toho člověk sní asi za €10. Pak jsme šli o kus dál, kde byl Spar a Ondra říkal, že tam dělají super bagety za €3,50. Říkal jsem tedy, že to zkusím. Šli jsme dovnitř, vystáli jsme si frontu a já jsem si poručil bagetu s máslem, šunkou, sýrem a okurkou. Zajímavé bylo, že cenu určují podle váhy. Zaplatili jsme to a šli jsme si sednout ven na lavičku. Seděli jsme kousek od hlavní cesty do Sparu a povídali jsme. Po chvíli mě Ondra upozornil, že do Sparu jdou dva jeho spolupracovníci, Lorcan a polák. Za další chvíli jsem viděl i šéfa Ondry, Eda. On si nás nevšiml.
Když jsme chutně posvačili, měl jsem stále ještě hlad. Ačkoliv ta bageta byla velká, byla to taková dobrota (po 2 měsících bílého chleba, jsem měl bagetu
), že bych si hned dal ještě. Ondra mi také říkal, že si klidně můžu přijet zaplavat do bazénu, až se budu doma nudit, protože mi může půjčit svou permanentku. Pak jsme se vydali zpět k Ondrově firmě. Cestou jsme vyzvedli kolo, které nám kupodivu nikdo neukradl a Ondra se s ním vyfotil. V té chvíli mi volal Standa z Celtic Halls, že prý opravář na naši troubu přijde v pátek a topení nám prý spraví až někdy v budoucnu, protože se to prý musí řešit přes majitele domu. Bude nám tu zima prostě dál. Přitom Teletubbies říkali, že spí v mikinách a ponožkách, Letyn spí dokonce ve spacáku.
Pak jsem ještě pořídil Ondrovi fotku před vchodem do práce a vydal jsem se na cestu zpět. Ondrovi jsem nechal foťák, protože říkal, že vyfotí ještě svůj kancl a šéfa, ale nevyfotil. Já jsem jel celou cestu zpět proti větru, takže mi trvala o něco déle, skoro 30 minut.
Dneska jsem ještě plánoval nechat se ostříhat, protože jsem měl vzadu na krku už pěkný porost. Objel jsem tedy okolí domu na kole a hledal jsem holiče. Žádného jsem nenašel a tak jsem zajel domů, dal jsem tam kolo, napil jsem se a pěšky jsem vyrazil po Blackhorse Avenue směrem k Tescu. Věděl jsem, že asi v půli cesty je nějaký holič, protože jsem ho viděl z autobusu.
Cesta tam mi trvala asi 20 minut pěško během. Vešel jsem dovnitř a hned se mě ujal nějaký chlápek a ptal se, jak to chci. Řekl jsem mu, že na 1 cm a on na mě tak podivně koukal a pak se mě ptal na číslo nástavce na strojek. To jsem nevěděl a tak jsem mu říkal, že nejsem místní a že je to poprvé, co jsem tu u holiče. On tedy vzal 4ku, kus hlavy mi ostříhal a ptal se, zda je to dobré. Řekl jsem, že může ještě přibrat a tak vzal trojku. Ta už byla ok. Objel mi tedy hlavu zezadu a ze stran, vpředu mi to nechal trošku delší. Celkově to vypadalo suprově. Pak ale vzal gel a nageloval mi ofinu tak, aby stála nahoru. To jsem na to čuměl jako puk, ale nic jsem neříkal. Jen jsem hnedle pochopil, proč to tu tak nosí všichni. Je to tu asi nějaký standardní sestřih.
Za ostříhání, které trvalo asi tak 8 minut, jsem zaplatil €8. Docela pálka. Pak jsem se vydal pěško během zase zpět domů. Po příchodu domů jsem se osprchoval, protože jsem trošku zasmrádal z cesty a smyl jsem gel, abych vypadal normálně. To už bylo akorát půl páté a tak jsem šel koukat na svou oblíbenou sérii seriálů. Mezi reklamami jsem ještě šoupnul do pračky svoje a Ondrovy tenisky, protože strašně zasmrádaly a doufal jsem, že to pomůže. Nepomohlo, smrdí pořád stejně.
Letyn dorazil asi v 7, protože se stavoval ještě v knihovně vracet knížky. Laurence přišla v zápětí po něm a říkala nám o svém pohovoru a že prý má zítra další. Prý to není daleko od agentury ADECCO, a tak jsme jí vyprávěli naše trable s hledáním.
Ondra přišel asi v 9 a říkal, že angličtina byla super, že zase probírali frázová slovesa. Pak prohlásil, že kdo neumí frázová slovesa, mluví prý jako děcko, což jsem mu hodinu v kuchyni vyvracel a říkal jsem, že malé děcko kolikrát umí více frázových sloves, než se on kdy naučí.
Okolo 11té Letyn začal zase popisovat fotky a my s Ondrou jsme šli spát. Letyn to ale dlouho nevydržel a šel spát také.
Fotky z dnešního dne
Předchozí: Oprava topení
Následující: Letynovy narozky