Dnes jsme měli opět naplánovaný výlet s Liborem. Bohužel jsme museli vstávat už v 7:45, což mi neudělalo zrovna dobře. Byl jsem trošku ospalý a bolely mě ze včerejška docela nohy. Posnídali jsme a když jsme připravovali sváči, zjistili jsme, že nemáme dost chleba. Udělali jsme si tedy skromnější svačinky (já jen 4 chleby ) a když přijel Libor, vyrazili jsme.
Nejprve jsme jeli na letiště, protože Libor vezl ještě Martina (byl s Liborem a s Letynem na výletě v county Mayo), který letěl na týden domů. Martina jsme tedy vyložili na letišti a zajeli jsme k nejbližší pumpě, poradit se, kam vlastně pojedem. Libor nám navrhoval několik variant. Nám se zalíbila varianta prostřední, výlet do county Monaghan. Vyrazili jsme tedy na sever.

První zastávka byla u jezera Muckno Lough. Auto jsme nechali na jakémsi parkovišti a vydali jsme se přes most na ostrov. Tam byly nějaké cesty na procházku a tak jsme se po jedné vydali. Cestou jsme viděli docela pěkné sídlo a hned jsme si říkali, že by nemuselo být špatné tam bydlet. Naše cesta nás pak zavedla do lesa a najednou se přes cestu objevil spadlý strom. Obešli jsme ho, ale byly tam další. Po chvíli se cesta ztratila a tak jsme šli dál naznačeným směrem. Když jsme došli k potoku, přeskočili jsme ho, ale dost jsme si zašpinili boty, nejvíce Libor, protože šel první. Bylo tam docela bláto. Pak jsme se brodili travou, až jsme našli nějakou cestu. Po té jsme se vydali a začalo naše prohledávání do hloubky. Prostě jsme vždy šli nějakou cestou až kam to šlo, pak jsme se vrátili na nejbližší křižovatku a zkusili jsme jinou cestu. Když jsme takhle, na přání Letyna , vyzkoušeli všechny cesty, vrátili jsme se na hlavní cestu (ještě před popadané stromy) a šli jsme dál po ní. Došli jsme na opačný konec ostrova a měli jsme pěkný výhled. Libor se najednou rozeběhl z cesty do kopce a že prý to vezmeme přes kopec. Šli jsme tedy ostružiním, ale výhled pak stál za to.

Kopec jsme tedy přešli na druhou stranu a šli jsme zase kousek po pěšině, až jsme došli zpět k autu. Rozhodli jsem se pro sváču a tak jsme vyhledali lavičku a posvačili jsme tam. Po svačině jsme se vydali na další cestu do města Monaghan. Já jsem cestou usnul a probudil jsem se až když jsme zastavili. Pak jsem pravidelně usínal o každé cestě, takže jsem vždycky nastoupil, prospal se a vystoupil . Byl jsem prostě unaven.
V Monaghanu měla být k vidění katedrála, ale když jsme k ní přišli, konala se uvnitř zrovna bohoslužba. Šli jsme se tedy nejdříve podívat do města, kde mělo být něco zajímavého na náměstí. Došli jsme na jedno náměstíčko a nalezli jsme viktoriánskou kašnu, která prý je obvyklá v Anglii, ale ne v Irsku. Na tomto náměstíčku jsme také uviděli pěkné lavičky a hned jsme si je museli zkusit .
Potom jsme se vydali před další náměstí (celkem byly 3) směrem do centra města a pomalu jsme se začali vracet zpět ke katedrále. Uprostřed jednoho kruhového objezdu jsme podle průvodce nalezli starý kříž, který už ale vůbec jako kříž nevypadal. Chyběl mu totiž vršek a navíc uprostřed nově vyasfaltováného a vydlážděného kruhového objezdu působil dosti divně. Hned vedle kruhového objezdu jsme si všimli značky STOP a pod ní další malé značky upozorňující, že ve městě je zakázáno pití alkoholu na veřejných místech pod pokutou až 500 liber . Hned jsme s Ondrou dostali chuť na pivko a tak jsme začali orodovat pro nějakou zastávku v hospodě. Libor souhlasil a říkal, že v hospodě se určitě zastavíme.

Poté jsme se vrátili zpět ke katedrále, která už byla prázdná. Katedrála byla opravdu veliká s obrovskými, nádherně malovanými okny. Vpředu byl mramorový oltář a Ondra hned vyjádřil touhu mě obětovat . Šli jsme se spolu posadit do přední lavice, protože nás bolely nohy a odtud jsme se rozhlíželi. Ondra si všiml, že tu mají u každé lavice dole takový vypolštářovaný pás na klečení a modlení. Hned ho zkusil a modlil se, aby před námi bylo pivo. Ale bůh nás nevyslyšel .

Když jsme si odpočali, šli jsme se porozhlédnout pěšky. Teprve teď jsem si všiml nádherných varhan nad vstupními dveřmi. Byly veliké a pěkně pomalované. Pak jsme si prohlíželi podrobněji okna a já jsem objevil nástěnku a také kupičku s prospekty. Hledal jsem nějakou kasičku, nebo nápis kolik to stojí, ale nic podobného jsem nenašel. Usoudil jsem tedy, že je to zadarmo, rozhlédl jsem se (pro jistotu ) a jeden si vzal.
Když jsme se vynadívali, vrátili jsme se zpět k autu a vyrazili jsme k dalšímu cíli dnešní výpravy, městu Clones. Už když jsme tam přijížděli, zarazila nás obrovská řada aut, zaparkovaných na kraji silnice. To bylo ještě několik kilomentrů před městem. Když jsme se blížili k městu, viděli jsme i pole plné zaparkovaných aut, později úplně narvaná parkoviště a také policisty, kteří řídili dopravu ve městě. Řekli jsme si, že tady asi nezaparkujeme a že tedy projedeme město směrem na sever. Později jsme zjistili, že ve městě se konaly závody, a proto tam bylo tolik lidí.
Jeli jsme tedy dále na sever a ukecávali jsme Libora, aby to s námi vzal přes Severní Irsko. Byli jsme totiž těsně u hranic a chtěli jsme mít možnost říct: "Byli jsme v Severním Irsku" . Nemuseli jsme ho překecávat dlouho, protože jiná cesta tu stejně nevedla. Jen jsem se bál, aby po mě nechtěli pas, nebo něco, protože ten jsem nechal doma. Říkali jsme si, že se vyfotíme na celnici, nebo alespoň u cedule Severní Irsko. Bohužel tu žádná taková cedule nebyla . Byli jsme zklamáni. Severní Irsko jsme poznali pouze podle jiné barvy značek, která se náhle objevila. Takhle jsme projeli kus Severního Irska a když jsme se vrátili zpět do Irské republiky, Libor nám zastavil, abychom se alespoň vyfotili u cedule s rychlostí v mílích. Museli jsme sice pěkný kus cesty pěšky zpět, protože jsme o dost přejeli, ale výsledek stál za to.

Pak jsme došli zpět k autu a pokračovali jsme už zpět na jih do města Kells, kde byla nalezena slavná kniha Book of Kells, umístěná nyní v Trinity College v Dublinu. Ještě jsme ji ale neviděli, protože se za to musí platit . Ve městě Kell jsme se šli podívat na kříže, umístěné na kostelním hřbitově. Ty kříže vypadali kupodivu úplně stejně, jako ty, které jsme viděli v MonasterBoice, jen byly méně zachovalé. S Ondrou jsme se těšili spíše na to pivo . Pak jsme si ještě prohlédli válcovou věž a obrovskou zvonici a vydali jsme se směrem do města, kde měl být ještě jeden kříž. Našli jsme pouze repliku, protože původní kříž prý nějaká žena pobořila autem, když couvala . Pak jsme konečně vyhledali kýženou hospodu a zapadli jsme tam.

Bylo tam docela rušno, protože dávali nějaký fotbal. My jsme si dali všichni Guinesse a Libor si dal kafe, protože musel řídit. Hospoda byla docela útulná a pivko nám rychle zmizelo . Potom jsme se vrátili zpět k autu a vydali jsme se na poslední cíl naší dnešní výpravy na Hill of Tara. Zastavili jsme na parkovišti a vydali jsme se směrem do kopce ke kostelu se hřbitovem. Prošli jsme skrz a dostali jsme se na jakousi pastvinu, kde bylo kdysi dávno velice staré hradiště. Teď z něho zůstal jen jeden kopeček, což byla jakási hrobka a půdorys hradiště. Hrobka byla oplocená, asi aby na ni lidé nelezli, vypadala totiž jako travnatý kopec.

Hradiště bylo zajímavější. Uprostřed pastviny to bylo několik soustředných kruhů, které tvořili příkopy a valy. Vypadalo to jako když hodíte něco do vody a udělá to kruhy na vodě. Byl odtud pěkný výhled a tak jsme se tam na chvíli posadili. Já jsem pak šel prozkoumat opevnění a zkoušel jsem dobýt vršek, který bránil Ondra. Nepovedlo se mi to, tak jsem se příkopem odplížil stranou a kluky jsem přepadl zezadu . Škoda jen, že jsme neměli vodní pistole, to by byla větší sranda .
Když jsme se tam dostatečně vyblbli, vrátili jsme se bočním příkopem k autu. Libor tam chvíli telefonoval a my jsme mezitím dali našim pivům u jednoho z keřů svobodu . Pak jsme naskákali do auta a zamířili jsme k domovu. Probudil jsem se až před domem. Libor šel ještě dovnitř, protože jsme chtěli povyměňovat fotky a taky jsme potřebovali jména všech míst, kde jsme to dneska byli. Já jsem vzal kolo a vydal jsem se do Sparu pro chleba, protože byla řada na mě. Když jsem přijížděl k domu, právě jsem se míjel s Liborem, který v autě odjížděl. Libor říkal, že teď má jet na týden do Corku a příští víkend je asi poslední, kdy bychom se mohli vidět.
Ondra se už pustil do okrajování brambor a jejich vaření. Letyn sledoval na počítači v obýváku stav finále v hokeji a hlásil nám změny. Já jsem chvíli jsem přemýšlel, co si udělám k bramborám a v tom mě zazvonil telefon. Volal mi chlápek ze společnosti BlueFace, do které jsem dělal ve čtvrtek ty ukázkové příklady. Říkal, že ty příklady vypadali dobře a že by mě chtěl vidět. Říkal jsem, že to není žádný problém a on tedy říkal, že zavolá zítra dopoledne a dohodneme se. Trošku mi přišlo divné, že volá v neděli o půl deváté večer.
Ondra šoupl maso do trouby a šel spravovat kolo, protože brzdy strašně pištěly. Zkoušel je otáčet a dokonce to i pomohlo. Já jsem se mezitím konečně rozhodl, že si zkusím udělat řízek se sýrem. Jen jsem nevěděl přesný recept, jak se to dělá. Jako na zavolanou mi volala mamka. Tak jsem s ní povídal a při tom jsem se nezapomněl zeptat na recept. Prý se maso omočí ve vajíčku, osmaží na pánvi a pak se přidá sýr, vajíčko a trocha mléka navrch.
Když kluci (Letyn se po hokeji přidal k Ondrovi) doopravovali kolo, už nepištělo a jezdilo docela dobře. Hned jsme ho všichni zkusili. Právě včas. Brambory byly hotové. Já jsem si podle receptu připravil řízek se sýrem a musím říct, že se mi povedl.

Tak jsme se posadili v kuchyni, rozdělali jsme k večeři pivko a nacpali jsme se. Potom jsme se přesunuli i s pivkem do obýváku, kde jsme povídali až do půlnoci, kdy jsme šli spát.

Fotky z dnešního dne

Předchozí: Ondrův nákup
Následující: Velké praní