Na dnešek jsme neměli žádný plán. Ráno jsme si opět pospali a po probuzení se Ondra nahrnul k počítači, že si napíše maily. Já jsem se zatím učil gramatiku, Letyn si nahoře četl. Když bylo skoro poledne a Ondra konečně dopsal všechny maily, zvolili jsme Letyna dnešním pošťákem. Dost žbrblal, ale nakonec uznal, že on na nábřeží ještě nejel, vzal notebook a vydal se do města. Pověřili jsme ho ještě nákupem na zpáteční cestě. To žbrblal ještě víc .
Když odjel do města, udělali jsme si s Ondrou obídek a šli se dál učit angličtinu. Letyn se vrátil asi za hoďku a půl a notebook jsem obsadil pro změnu zase já. Hledal jsem totiž vhodné aikido pro dnešní večer, protože doma byla nuda a na aikidu jsem už víc jak týden nebyl. Chtěl jsem zkusit další dojo. Nalezl jsem jedno v Trinity College, jmenuje se Gyo Fu Kan - GFK, a trénink začínal v 18 hod. Kluci si na střídačku četli a učili se anglicky. Protože už byl skoro čas vyrazit, najedl jsem se, vzal jsem notebook abych odeslal a přijmul večer poštu a vydal jsem se do města.
Dojo jsem našel rychle, protože jsem okolo něj již šel minulý týden (22.3.) při cestě po agenturách. Patřilo pod Irskou aikido federaci a jako instruktor tam byl uveden John Rogers, 6.dan. Dorazil jsem tam asi o 10 minut dříve, vešel jsem tedy a spatřil jsem tam jednoho postaršího pána v hakamě. Řekl jsem mu, že se jdu podívat na aikido a jestli si můžu zacvičit. Ptal se mě, odkud jsem, a jestli jsem už cvičil. Řekl jsem mu tedy, že jsem z Čech a cvičím už 5 let. Hned se mi omlouval, že hlavní sensej tady tenhle víkend není a že to tedy povede on a že trénink bude spíš pro začátečníky. Řekl jsem, že to nevadí a šel jsem se přestrojit. V šatně byl zatím jen jeden člověk a když jsem se s ním dal do řeči, zjistil jsem, že je to taky Čech a cvičil v Budějovicích u Ludvíka. Druhé dojo a zase je v něm Čech .
Pak jsem se šel rozvičit na tatami. Postupně přicházeli další lidé. Když nás bylo asi 10, začal trénink. Byla hodně dlouhá rozcvička, složená především z protahovacích cviků. Marně jsem se pokoušel dosáhnout na špičky a ti lidé si leželi na nohách a podivně se po mě koukali. Pak bylo obvyklé sednutí do sejzy a lehnutí si na záda. Říkal jsem si, žádný problém, tohle mi vždycky šlo. Oni ale v téhle poloze zůstali ležet asi dvě minuty a mě už asi po minutě začali bolet záda. Prostě rozcvička se moc nevyvedla. Asi budu muset protahovat nožky .
Pak začalo samotné cvičení. Nejdříve začali suwarivazou (po kolenou) a cvičili známé techniky. Styl byl však hodně jiný. Útok končil předním kolenem zase na zemi a téměř se nehýbali z místa. V postoji to bylo to samé. Vždy jen brutální kryt a třeba ikijo ura na blízkou vzdálenost. Snažil jsem se to dělat stejně, ale občas jsem tam s nimi říznul dost zostra. Trošičku jsem se nudil a moc mě to nebavilo, protože mě pořád ten chlápek opravoval, že se moc hýbám. Pak ale začali lepší techniky (přímé iriminage) a já jsem se dostal do ráže, cvičení už mě začínalo bavit. Taky už jsem si trochu zvykl na jejich styl cvičení. Pak si mě dokonce ten člověk v hakamě vzal jako ukeho na předvádění dlouhého iriminage. Zbytek tréninku už byl super.
S mojí angličtinou to bylo tentokrát lepší, protože jsem si od minulého tréninku nastudoval slovíčka na vysvětlování, co kdo dělá špatně. Po tréninku jsem se ptal, kolik by stálo cvičení tady a dostal jsem leták, kde bylo 10 hodin za €100 nebo za €170 3 měsíce cvičení. To bylo levnější než v prvním dojo. V šatně jsem se ještě bavil s lidmi a dozvěděl jsem se, že vedoucí doja, kde jsem byl minule, začínal také v tomhle dojo. Popovídal jsem si dobře, pak jsem ještě šel kus cesty s jedním člověkem a dozvěděl jsem se, že jeho prarodiče pocházejí z Československa.
Rozhodl jsem se, že budu chodit cvičit asi sem, protože cena je dobrá, lidé byli upovídaní (což potřebuji kvůli angličtině), dojo bylo velké a na aikido si snad zvyknu. Vyrazil jsem potom zpět k řece do internetové kavárny, abych si zavolal domů. Mají tam cenu jen 20 centů za minutu. Bohužel mi to doma nikdo nezvedal a tak jsem šel s notebookem na nábřeží stáhnout maily. Tak jsem si tam seděl, a koukal na inzeráty na práci, když si vedle mě sedli nějací dva kluci s pivama. Měli asi tak 16 nebo 17 let. Jeden se pořád nakláněl a koukal mi na notebook. Trochu jsem se začal bát, aby mi ho nechtěli ukrást a tak jsem si ho jednou rukou pořád držel. Potom se ten jeden kluk přišoupl úplně ke mě a ptal se mě, jestli jsem na internetu a jestli bych jim nestáhl nějaké porno. Řekl jsem, že na internetu jsem, ale porno, že jim hledat nebudu. Tak se se mnou dali do řeči, odkud jsem, co tady dělám atd. Nakonec to byli normální kluci, zkoušeli i mi i číst maily, ale moc jim ta čeština nešla . Dokonce mi nabízeli i pivo, ale odmítl jsem. Dalo se jim docela dobře rozumět. Asi po hodině jsem se rozloučil, že jdu domů a šel jsem znovu zkusit zavolat domů do Čech. Bylo obsazeno.
Rozhodl jsem se tedy vrátit na nábřeží a ještě chvíli počkat, protože jsem přepokládal, že naši jsou asi na internetu. Mezitím mi Ondra volal, kde jsem, že jdou koukat na film. Řekl jsem, ať začnou klidně beze mne. Vrátil jsem se k těm dvěma borcům a ještě jsem s nimi chvíli povídal a vyzvídal, kde jsou tady nějaké dobré hospody a akce o víkendu. Už bylo skoro 10, tak jsem se s nimi definitivně rozloučil, oni mi ještě řekli, abych si dával pozor na notebook, že je tu plno zlodějů a řekli, že se uvidíme zase za týden. Tomu jsem se jen zasmál. Domů do Čech jsem se bohužel zase nedovolal, protože to nikdo nebral. Šel jsem tedy na autobus a jel jsem domů.
Když jsem přijel domů, film už byl v plném proudu a tak jsem říkal, že koukat na něj nemá smysl. Najedl jsem se tedy a učil jsem se chvíli angličtinu. Okolo půlnoci skončil film Michael Collins (byl o válce za Irskou nezávislost) a přišli kluci, že to bylo bez titulků a že opět téměř ničemu nerozuměli. Navrhl jsem, že bych to chtěl také vidět a že se na to tedy někdy podívame znovu s titulky. Vylíčil jsem klukům svoje zážitky z dnešního dne a protože už bylo dost pozdě, šli jsme spát.

Předchozí: Výpadek serveru
Následující: První praní