Na tomto místě bych chtěl zhodnotit úspěchy a neúspěchy naší výpravy do Irska. Jsme tu totiž asi 10 týdnů a všichni už máme konečně práci.

Angličtina

Studium angličtiny bylo hlavním cílem naší cesty. Před odletem do Irska jsme proto v Čechách absolvovali 3 měsíční intenzivní kurz angličtiny, díky kterému jsme si osvěžili gramatiku a trošku jsme se do toho dostali. Stále jsme si ale nebyli jistí svojí angličtinou a trošku jsme se báli jí používat. Vzpomínám si, že když jsme byli v agentuře Student Agency, kde jsme zjišťovali možnosti sehnání práce v Irsku jako programátoři, přišla ženská a říkala, že by jim to tak půl roku trvalo než by něco sehnali a že by s námi museli provést pohovor v angličtině. Ta ženská přitom říkala, že na nás klidně může začít anglicky hned, pokud o to máme zájem a tenkrát jsem se modlil (Ondra taky ) jen aby nezačla, protože jsem nevěděl, co bychom jí asi tak říkali .
Kurz angličtiny nám skončil asi měsíc před odletem a od té doby jsme angličtinu nepoužili, takže naše schopnosti ještě malinko upadly. Když jsme přiletěli do Irska, dostali jsme první ledovou sprchu v podobě řidičů autobusů, kterým jsme nedokázali vysvětlit ani to, kam chceme vlastně jet a hlavně jsme jim vůbec nerozumněli. Nebýt jedné staré paní, asi bychom stáli před letištěm hodně dlouho.
Také když jsme se ubytovali, nebyl to žádný med. Bydlel tu s námi tenkrát Erik, Emilie a Tamara. Erik byl z Belgie, ale mluvil perfektně, Emilie na tom byla jen asi o malinko lépe než my a Tamara byla z Kanady, takže rodilá mluvčí. Tamaře ani Erikovi jsme ze začátku moc nerozumněli, ale postupně jsme si zvykali a bylo to lepší a lepší. Nezapomenu na ty chvíle, kdy nám Tamara něco povídala (byli jsme tam všichni 3) a my na ni nechápavě koukali a pak jsme si česky říkali, kdo co pochytil . Také když jsme občas my promluvili, dělali jsme spoustu základních chyb a občas na nás nechápavě koukala i Tamara s Erikem.
Největší prču z nás měl asi Erik. Protože ten cokoliv vysvětloval, naše odpověď byla, že je to podivné (angl. strange), protože jiné slovo pro údiv jsme neznali. Dělal si z nás prču a slovo strange používal potom také . Dobré bylo, že jsme ale byli na angličtinu docela nabuzení a nevynechali jsme jedinou příležitost k povídání s kýmkoliv o čemkoliv. Když jsme tenkrát pobíhali všude celý den spolu, bavili jsme se anglicky, protože jsme potřebovali procvičovat. Ondrovi se to zpočátku nelíbilo, protože říkal, že se pak bavíme o kravinách (což byla pravda, spíše jsme mlčeli, protože jsme nevěděli, jak co říct ), ale nakonec jsme ho s Letynem přesvědčili, že máme pořád problémy s přítomným časem prostým a také s kupou jiných jednoduchých věcí a že i věta "tamhle je dům", může být dobrá. Postupem času se ale naše angličtina zlepšovala a asi po 3 týdnech jsme na našich procházkách už i srandovali v angličtině. Pamatuji si, že jednou jsme se "tlemili" téměř celý den, to když jsme vzpomínali na naše zážitky v Čechách, ale i v Irsku. A to vše v angličtině .
Další samostatnou kapitolou jsou pohovory. Na prvních pohovorech jsme toho mnoho nerozumněli. Toto mohu nejlépe posoudit asi já, protože já jsem absolvoval pohovorů nejvíce. Na mém prvním pohovoru v Dunshaughlinu, jsem nerozumněl ani polovině toho, co ti lidé říkali a každou chvíli jsem je prosil, ať to zopakují a jestli by mohli mluvit pomaleji. Na mých posledních pohovorech minulý týden jsem již rozumněl téměř všemu a už ani nebyl takový problém udržovat pozornost. Občas se nám totiž stávalo, že když lidé mluví dlouho anglicky a my jen posloucháme, ztrácíme koncentraci a nevíme, co to vlastně říkají. Běžně se to stává, když ti lidé používají hodně neznámých slovíček.
Vrcholem našich dovedností je telefonování. Z počátku jsme se tomu vyhýbali jak čert kříži. Mě osobně už ale teď telefonování nevadí, protože jsem absolvoval několik telefonních pohovorů (poslední byl nejdrsnější ) a vím, že se dokáži už i po telefonu rozumně bavit. Letyn s tím problémy také nemá, protože jak pracuje doma, používá telefon každou chvíli. Ondra má k telefonování odpor, ale říkal, že on nerad telefonoval i v Čechách česky, ale myslím si, že mu to také nedělá problémy.
A jak vypadá naše angličtina dnes? Už se nebojíme jí používat, chyby děláme stále, ale už to jsou chyby vyšší úrovně. Naučili jsme se základní používané fráze, umíme docela pružně reagovat a docela dobře už jsme schopni i rozumnět. Prostě už rozumíme co potřebujeme a jsme schopni si říct, co potřebujeme. Nemáme také problémy s přechody angličtina - čeština. Občas, když se bavíme česky a přijde např. Laurence, je blbé se dál bavit česky a tak prostě přepneme do angličtiny a pokračujeme v konverzaci v angličtině. Samozřejmě používáme jednodušší věty, ale pořád to dává ten samý smysl a už se dokonce neomezujeme pouze na základní fakta, ale říkáme i věci okolo, prostě jako v češtině. Dělat vtípky v angličtině už také není problém .
Já, protože jsem byl doma nejdéle, jsem si docela zvykl koukat na televizi. Sedím u ní vždy s počítačem a do slovníku si čas od času buším slovíčka, která neznám. Když se objeví několikrát, už je pak znám. Takhle si rozšiřuji svoji slovní zásobu podle Buffy, StarGate, Přátel a Simpsonů . Občas mi v hlavě uvízne i nějaká ta fráze. Myslím si, že zadarmo je to docela dobrá škola.
Teď, když se k nám přistěhoval Kanec alias Guiseppe, vidíme, jak se asi s námi na začátku museli cítit Tamara s Erikem. Mluví s hodně chybami a moc nám nerozumí. Musíme na něho mluvit pomaleji a hodně jednoduše. Celkově bych řekl, že je na tom kanec s angličtinou ještě o něco hůře, než jsme byli my, když jsme přijeli.
Tamara nám ale hodně pomáhala. Byla náš odborný poradce přes maily. Vždy jsme jí dali nějaký zkontrolovat a ona nám to celé přepsala . Pokaždé se nejdříve snažila opravovat původní mail, ale pak se nakonec zeptala, zda to může trošku pozměnit a téměř celé to přebušila. My nad tím bádali vždy alespoň dva a ona to pak celé přepsala . Hodně jsme litovali, když se odstěhovala. Roli odborného poradce pak převzala částěčně Laurence, častěčně jsme si už začali věřit a posíláme maily už sami. Laurence mi kontrolovala jen jeden hodně dlouhý a složitý e-mail, kde jsem popisoval své zkušenosti a znalosti.

Práce

Naším druhým hlavním cílem bylo sehnat v Irsku práci. Tu jsme začali shánět už v Čechách. Jako první nás napadly různé agentury stylu Student Agency nebo GTS. Šli jsme se tam proto zeptat, zda je možné sehnat práci jako programátoři. To bylo asi začátkem prosince. Bohužel nám v každé agentuře řekli, že nám mohou zařídit pouze nekvalifikovanou práci někde v supermarketu apod., případně ve Student Agency nám řekli, že bychom na to museli půl roku čekat. Tolik času jsme už ale neměli.
Rozhodli jsme se proto začít shánět práci na vlastní pěst. Začali jsme koukat po různých serverech na informace o Irsku a nalezli jsme i několik Irských vyhledávačů práce. Zaregistrovali jsme se tedy a dokonce jsme začátkem února i na nějaké inzeráty odpověděli (každý na dva). Ondra nedostal žádnou odpověď, Letynovi odpověděla česká pobočka nějaké firmy a mě napsali z čtenářům již jistě dobře známé firmy Ocuco, že pokud bych měl čas, mohu se dostavit 17. února do Irska na pohovor. Odepsal jsem jim, že to je na mě brzy, ale že se ozvu až přijedu.
Z těchto úspěchů jsme dospěli ke dvěma závěrům. Jednak, že je na shánění práce ještě brzy a že nemá cenu shánět práci z Čech. Za druhé, že sehnat práci by neměl být zas takový problém. Největší naděje jsem si od toho sliboval já. Kluci byli připraveni dělat v Irsku jakoukoliv práci, já moc ne. Paradoxně to dopadlo úplně naopak .
Opustili jsme tedy Českou republiku a zamířili jsme do Irska s penězi na dva měsíce přežití a s tím, že pokud do dvou měsíců neseženeme práci, vrátíme se domů. Po příjezdu jsme začali odepisovat na inzeráty a rozesílat své životopisy. První pohovor měl Ondra a byla mu na něm řečena památná věta, že jeho angličtina není brilantní. Poté ho přepadla obrovská depka, kdy jednak přemýšlel o tom, co tu děláme, ale která ho také dokopala k masivnímu rozesílání svého životopisu, což nakonec vyústilo k sehnání práce. Ondra sehnal práci v oboru za 14 dní, z čehož ale byla většina státních svátků !!. A to nám každý říkal, že sehnat rozumnou práci trvá tak dva měsíce.
To motivovalo mě a Letyna k podobné akci. Ovšem firmy, které by zajímalo to, co děláme se hledali o něco obtížněji, než ty, do kterých odepisoval Ondra. Teď přešla depka na Letyna, který byl rozhodnut vzít jakoukoliv práci a také se ji snažil sehnat. Obvolával agentury a také jsme běhali všude možně. Žádali jsme o práci v továrně IBM, ale já jsem potají doufal, že tam nikdy nebudu muset nastoupit, protože se mi ta práce nezamlouvala. Letyn nakonec měl nějaké úspěšné pohovory a práci dostal asi po měsíci. Sice v Droghedě, což je asi 30 km na sever od Dublinu, ale byla to práce, která se mu líbila.
Na mě depka dlouho nepřicházela, protože jsem měl plán, udělat si v Irsku nejprve dovolenou a shánět práci o něco déle. Když jsem ovšem absolvoval nějaké pohovory, rozeslal jsem svůj životopis kam jsem mohl a navíc jsem neuspěl na pohovoru v Phorestu, který vypadal velice nadějně, dopadla na mě depka také. Měl jsem sto chutí to tady zabalit a vrátit se domů. Neodjel jsem jen díky tomu, že mě podpořili lidé z Čech, ale hlavně kluci a také tehdejší spolubydlící. Později Ondra říkal, že už měl strach, že opravdu odjedu. Dokonce jsem totiž začínal hledat letenky. V tuto chvíli se projevil náš super záložní plán. Protože jsme takovéhle situace trošku předpokládali, nekoupili jsme si zpáteční letenky .
Nyní jsem už byl ochoten dělat jakoukoliv práci, protože penízky z účtu mizely velice rychle. Začal jsem se tedy ptát v místních hospodách na uklízeče a dostal jsem práci jako servírka . Práce to byla suprová, měl jsem možnost být mezi lidmi, peníze jsem měl na hodinu lepší než programátor, jediná nevýhoda byla, že jsem pracoval málo hodin týdně. Postupem času jsem se ale stával lepší a lepší, zlepšila se mi trošku paměť, naučil jsem se počítat v eurech a také jsem se naučil místní hospodské zvyky .
Celkově se mi tato práce docela zalíbila a chvíli jsem dokonce přemýšlel, zda ještě hledat programátora. Občas jsem ale na nějaký inzerát odepsal a také jsem dále vytrvale chodil na pohovory. Kluci ale měli to štěstí, že narazili na firmy, kde nechtěli člověka pro komunikaci se zákazníky. Já to štěstí dlouho neměl. Až po dvou měsících od příletu jsem konečně narazil na takovéhle firmy (dokonce na dvě), kde mi nabídli práci. Vybral jsem si tu zajímavější nabídku.

Bydlení

Bydlení v Irsku byl náš další problém. Celou cestu jsme započali sehnáním letenek a stanovením termínu. Bohužel po koupi letenek jsme zjistili, že přijíždíme právě před největším Irským svátkem, svátkem sv. Patrika. Náš plán, bydlet v hostelech tímto padl, protože veškeré hostely byly zabrané. Navíc byly také pěkně drahé (€7 za noc v místnosti ve 20ti lidech).
Začali jsme tedy hledat na Internetu a nakonec jsme nalezli nabídku od společnosti GTS, která nabízela ubytování v pokojích po dvou nebo třech lidech. Toto ubytování poskytovala Irská agentura Celtic Halls. Zaplatili jsme si tedy v Čechách ještě před odjezdem ubytování na dva týdny v pokoji pro tři lidi. Když jsme přijeli do Irska, hned nás Standa ze Celtic Halls ubytoval a toto ubytování jsme mohli po týdnech prodlužovat (poté již přímo v agentuře Celtic Halls) a bydlíme zde dosud.
Nyní (když už všichni víme, kde budem pracovat) ovšem nastal čas pohnout se dál a začínáme hledat vlastní bydlení. Letyn bohužel v Droghedě, my s Ondrou v Dublinu, ještě ale nevíme, zda dohromady, nebo každý někde jinde.
Během našeho bydlení v domě od Celtic Halls, který sdílíme s dalšími třemi lidmi jsme poznali kupu skvělých lidí. Některé z nich občas vídáme, některé jsme již neviděli. Jmenovitě, ukecaný Erik z Belgie, Emilie z Francie, anglický rádce Tamara z Kanady, vyplácaná, ale správná Laurence z Francouzské riviéry, Simona ze Sardínie, Alberto a Laura z Itálie, Guiseppe z Itálie a neméně ukecaný Henrik ze Švédska.

Celková úspěšnost

Celkově jsme velice rádi, že jsme podnikli tuto cestu do Irska a nevyměnili bychom to asi za nic. Je to velice dobrá zkušenost. Zjistili jsme, jak se žije v jiné zemi, poznáváme místní zvyky, jiné lidi, nové kamarády. Také jsme poznali lidi z různých koutů světa (Francie, Kanada, USA, Itálie, Švédska a samozřejmě z Irska) a částečně i jejich zvyky, jídla atd. Jediné co nás mrzelo bylo, že jsme museli dočasně opustit své rodiny, kamarády a někteří z nás své přítelkyně.
Také jsme měli příležitost, díky Liborovi, poznat nádhernou Irskou přírodu a některé památky. Já jsem také zkusil, jaké to je dělat jinou práci než programátora. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl v Čechách dělat servírku, ale tady mě okolnosti donutili a zjistil jsem, že to není tak špatná práce, jak jsem si myslel.
Další velice důležitou věcí je, že jsme se dokázali osamostatnit. Naučili jsme se vařit (někteří lépe, někteří hůře ), prát a dokonce i žehlit. Také se nám splnily všechny cíle, kvůli kterým jsme sem jeli, tzn. naučit se anglicky, sehnat práci v oboru a získat praxi.
A nakonec ještě naše heslo: "Toho bohdá nebude, aby český inženýr z Irska utíkal.". (I když občas bylo namále ).

Předchozí: Výpověď z práce
Následující: Žranice s Ondrou