čtvrtek 26. 5. 2005
Žranice s Ondrou
Dnes jsem vstal ráno s klukama, protože jsem chtěl dopsat deníček. Lehce jsem posnídal, ale ne moc, protože jsem chtěl jet dnes na oběd k Ondrovi do práce. Domluvili jsme se, že zajdeme do té restaurace, kde byl Ondra na obědě první den, co byl v práci. Oběd tam stojí 11 euro a může se toho sníst, kolik člověk chce.
Potom jsem psal deníček až do 12ti hodin, kdy jsem se musel jít přestrojit a vyrazit do města. Měl jsem na jednu hodinu odpoledne domluvenou schůzku s Gearóidem v práci. Měli jsme diskutovat mou pracovní smlouvu. Nasedl jsem tedy na autobus a zamířil jsem do centra. Tam jsem dojel ve 12:40 a protože mi cesta k práci měla trvat jen něco málo přes 10 minut, šel jsem pomalinku. Byl jsem si jistý cestou a tak jsem se ani nepodíval do mapy a zamířil jsem přímo k St. Stephens Green, kudy jsem si myslel, že mám jít. Při průchodu Dawson street jsem viděl opět kupu muzikantů a zpěváků, dokonce také jednu ženu, která byla celá zlatá a měla nějaký hábit. Nejprve vypadala jako socha, ale po chvíli se pohnula. Lidé se u ní fotili. Říkal jsem si, že si jí také vyfotím, až půjdu zpět. Když jsem došel k St. Stephens Green, říkal jsem si, že se podívám do mapy, která ulice to přesně je. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že jsem o několik ulic jižněji a že jsem měl jít místo okolo St. Stephens Green okolo Merrion Square. Měl jsem již jen 7 minut a tak jsem zrychlil a začal jsem se vracet zpět k Trinity college. Odtamtud jsem již šel podle mapy, ale stejně jsem na místo dorazil téměř o pět minut později.
Zazvonil jsem, otevřela mi opět sekretářka a ohlásila mě. Pak mě poslala nahoru do patra k Gearóidovi. Ten mě uvítal a začal se mě vyptávat na adresu. Tu dopsal do smlouvy a šel ji dolů vytisknout. Pak přišel nahoru a s ním ještě jeden starší chlápek, který se mi představil jako Paul. Gearóid říkal, že to je druhý ředitel. Ten s námi chvíli poseděl, ale pak se zvedl a řekl, že se uvidíme v pondělí. Gearóid mi začal vysvětlovat jednotlivé body ve smlouvě. Také mi přečetl oficiální název mé pozice, což bylo "Geomagnetický konzultant a vývojář"
. Potom mi ji dal, ať si to doma podrobně přečtu a vytáhl jiný papír, kde byl seznam úkolů pro mě na celý rok.
Říkal, že mým hlavním úkolem bude projekt nazvaný PRISM (což je cosi pro predikci počasí v Irském moři). Ze začátku si prý budu muset nastudovat něco o geografických informačních systémech, jaké jsou, jak se s nimi pracuje a pak budu navrhovat řešení celého projektu a také ho realizovat. Říkal, že se bude spolupracovat s univerzitami ve Walesu a v Galway a také že se tam bude možná muset někdy zajet. Docela jsem byl prací nadšen. Také říkal, že ta práce nespěchá, takže budu mít dost času se do toho dostat a také budu mít dost času na dovolené. Pracovní dobu mám od 9 do 17:30, ale prý se na to nehraje a můžu si do práce chodit kdy chci. Prý budu vyplňovat výkaz a je téměř jedno, kdy si ty hodiny odpracuji, což se mi také líbí.
Potom řekl, že mě představí celý tým. Šli jsme po schodech dolů, kde mi přestavil sekretářku Olive. Dál jsme šli ještě do suterénu (má ale okna, protože dům je celý vyvýšený), kde budu pracovat. Hned u schodů mi ukázal stůl, na kterém byly servery. Vedle nich byl kamrlík, ve kterém prý najdu veškerý potřebný software a hardware a pak mi také ukázal bedny, kde prý je můj nový počítač, který právě dorazil. Budu mít nějakou nabušenou mašinu a 19" LCD monitor a také určitě i myš s kolečkem, kterou např. Ondra dostal až po dvou měsících práce. Pak mě Gearóid vedl dále do místnosti, kde bylo 5 stolů a u nich seděli 3 mladí lidé. Vivienne, Ken a Aiden. Postupně jsem se jim představil. V části místnosti byla také kuchyňka a stůl, na kterém se nechalo obědvat. Pak mi také ukázal, u kterého stolu budu sedět. Mám super místečko, protože vidím na celou místnost a nikdo nevidí na mě. Sedím zády ke kuchyňce.
Chvíli jsme dole diskutovali. Ken mě prý bude hned v pondělí zaškolovat do GIS. Pak jsem se s nimi rozloučil, šel jsem si ke Gearóidovi do kanclu pro věci a šel jsem pryč.
Bylo už 13:45 a tak jsem Ondrovi volal, že tu restauraci asi nestihneme, protože tam zavírají ve 3, ale že přijedu alespoň na bagetu. Zamířil jsem do centra a nasedl jsem na autobus 51B, který jezdí i Ondra. Cesta trvala strašně dlouho, protože autobus vždy ujel jen několik set metrů a zastavoval, aby mohli nastoupit nebo vystoupit lidé. Viděl jsem ale z autobusu fabriku na pivo Guinness.
Něco málo po půl třetí jsem konečně vystoupil na Naas road a čekala mě ještě dvacetiminutová pěší cesta k Ondrovi do práce. Docela mě bolely nohy. Když jsem byl asi 10 minut od cíle, volal Ondra, kde prý sem. Říkal jsem mu, že tam jsem cobydup. Když jsem míjel most přes Grand kanál, zavolal jsem Ondrovi. On říkal, ať sebou hodím, že už čeká před restauračkou. Dorazil jsem tam asi 3 minuty před 3tí hodinou a viděl jsem, že Ondra ukecal i kamaráda z práce, Lukáše z Polska.
Vlezli jsme dovnitř a ptali jsme se, jestli je ještě bufet otevřen. Řekli nám, že ano a jeden číňan nás odvedl ke stolu. Dali jsme si každý coca-colu. Pak jsme šli k jídelnímu baru. Bylo to několik stolů podle celé jedné stěny a člověk si tam mohl vybrat, co chtěl. Já jsem si dal na začátek čínské nudle, nad čímž Ondra zakroutil hlavou a říkal, že nechápe, proč jsem si nedal nějaké maso. Říkal jsem, že to je pouze předkrm. Při jídle jsme povídali o všem možném.
Další chod jsem si dal hranolky s kousky osmaženého kuřete a také kus obalovaného kuřete. Kluci mě hned následovali. Když jsem dojedl i druhý talíř, zjistil jsem, že jsme tu teprve 15 minut a rozhodl jsem se pro malou přestávečku mezi jídly. Po chvíli jsem si šel pro třetí chod. To jsem si dal kuřecí čínu s omáčkou a rýží. Kluci trošku zaostali, ale po chvíli přišla jedna číňanka a ptala se, jestli ještě něco chceme, že si máme jít nabrat, protože jdou bar uklízet. Kluci se tedy zvedli a šli si ještě nabrat.
Někdy okolo 15:45 jsme dojedli a kluci říkali, že se musí vrátit do práce. Šel jsem tedy s nimi. Před budovou jsme se rozloučili a já jsem se usadil před budovou na pěknou lavičku a pozoroval jsem jezírko s vodotrysky. Nemohl jsem se moc hýbat, jak jsem byl přejeden a tak jsem čekal, až mi slehne. Při tom jsem si pročítal svou pracovní smlouvu. Asi po půl hodině jsem se rozhodl, že si zajdu něco vyfotit. Když jsem totiž k Ondrovi jezdil na kole, míjel jsem vždy takový vodopád. Jsou to schody, po kterých teče voda. Vyfotil jsem je a pak jsem ještě fotil pokroucený špicholec, který je z dálky vidět. Právě v tu chvíli okolo mě projíždělo auto ochranky a zastavilo. Chlápek stáhl okénko, pozdravil mě a říkal, že prý je zakázáno v business parku fotit bez povolení manažera. Čekal jsem, co teď přijde, ale chlápek zase zatáhl okénko a odjel. Tak jsem schoval foťák a vydal jsem se na zpáteční cestu.
Pěší cesta zpět na Naas road na autobus mi trvala déle, ale utekla rychleji, protože jsem si prozpěvoval. Okolo mě jezdili jen auta, takže to nikomu nevadilo. Byl jsem tam jediný chodec. Na Naas road jsem chytil autobus a zamířil jsem zpět do centra. Po chvíli cesty mi začal zvonit telefon a ozval se Peter z Polska. Prý se chce zeptat, na to místo servírky, které opouštím (posílal jsem mu včera SMS) a jestli bychom se nemohli sejít, že je prý v centru. Řekl jsem mu, že tam také mířím a dali jsme si sraz za 20 minut na O'Connell street.
Zbytek cesty autobusem jsem prospal. Probudil mě až nějaký černoch na konečné v centru města. Vystoupil jsem tedy a zamířil jsem na O'Connell street. Tam už na mě čekal Peter. Zamířili jsme do knihovny, kde jsem potřeboval vrátit knížky a cestou jsem mu povídal, že odcházím z hospody, kde pracuji, a také co to obnáší. Nejdříve vypadal nadšeně, ale když jsem mu řekl, že se musí pracovat do 2 v noci a že by se pak musel vracet nočním autobusem, nadšení mu trochu opadlo.
V knihovně jsem jen vrátil knihy a šli jsme pryč. Když jsme vycházeli, začal Peter pípat. Měl totiž právě půjčeny knihy z jiné knihovny a detektor to nějak nepřekousl. Peter tam tedy začal vybalovat celý svůj batoh, který byl nacpaný k prasknutí různými věcmi a ukazovat to hlídači. Pak konečně prošel a uprostřed schodiště si své věci začal zase rovnat do batohu. Byl to docela srandovní pohled.
Z knihovny jsme se vydali na autobus, protože Peter říkal, že jede domů a já jsem potřeboval do Blanchardstownu koupit lístky do kina. Chceme jít totiž v sobotu na Hvězdné války a tak jsem byl pověřen zakoupením lístků. Cestou jsem Peterovi ukazoval svou hospodu a také kde bydlím. V Blanchardstownu jsem koupil lístky na sobotu na 14:30, ale nebyly na sedadla. Odpoledne tam prý platí pravidlo, že kdo dřív přijde, ten dřív a lépe sedí.
Potom jsem šel nakoupit do Dunnes Store, protože jsem už neměl co jíst. Nakoupil jsem si opět kupu dobrot. Peter nakupoval se mnou a rozloučili jsme se až když mu jel autobus domů. Já jsem pak také chytil autobus a vyrazil domů. Tam jsem dorazil až v 9 hodin večer.
Hned jsem zabavil počítač a Internet a začal jsem telefonovat domů přes BlueFace. Kluci se uklidili raději nahoru. V obýváku zůstal jen Henrik, který koukal a když jsem dotelefonoval, ptal se, jak to funguje a že to chce taky zkusit. Tak jsem mu začal vysvětlovat, co musí udělat aby mohl volat a také jsem mu pomáhal nainstalovat příslušné programy.
Mezitím kluci sešli dolů a tak jsem s nimi šel kecat do kuchyně. Potom jsme se přesunuli do obýváku a kecali jsme ještě s Henrikem. O půlnoci jsme šli spát.
Toto byl můj poslední volný den na 14 dní, protože zítra jdu zase pracovat jako servírka a budu tak ještě pracovat dva víkendy, v týdnu mám normální práci jako programátor.
Fotky z dnešního dne
Potom jsem psal deníček až do 12ti hodin, kdy jsem se musel jít přestrojit a vyrazit do města. Měl jsem na jednu hodinu odpoledne domluvenou schůzku s Gearóidem v práci. Měli jsme diskutovat mou pracovní smlouvu. Nasedl jsem tedy na autobus a zamířil jsem do centra. Tam jsem dojel ve 12:40 a protože mi cesta k práci měla trvat jen něco málo přes 10 minut, šel jsem pomalinku. Byl jsem si jistý cestou a tak jsem se ani nepodíval do mapy a zamířil jsem přímo k St. Stephens Green, kudy jsem si myslel, že mám jít. Při průchodu Dawson street jsem viděl opět kupu muzikantů a zpěváků, dokonce také jednu ženu, která byla celá zlatá a měla nějaký hábit. Nejprve vypadala jako socha, ale po chvíli se pohnula. Lidé se u ní fotili. Říkal jsem si, že si jí také vyfotím, až půjdu zpět. Když jsem došel k St. Stephens Green, říkal jsem si, že se podívám do mapy, která ulice to přesně je. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že jsem o několik ulic jižněji a že jsem měl jít místo okolo St. Stephens Green okolo Merrion Square. Měl jsem již jen 7 minut a tak jsem zrychlil a začal jsem se vracet zpět k Trinity college. Odtamtud jsem již šel podle mapy, ale stejně jsem na místo dorazil téměř o pět minut později.
Zazvonil jsem, otevřela mi opět sekretářka a ohlásila mě. Pak mě poslala nahoru do patra k Gearóidovi. Ten mě uvítal a začal se mě vyptávat na adresu. Tu dopsal do smlouvy a šel ji dolů vytisknout. Pak přišel nahoru a s ním ještě jeden starší chlápek, který se mi představil jako Paul. Gearóid říkal, že to je druhý ředitel. Ten s námi chvíli poseděl, ale pak se zvedl a řekl, že se uvidíme v pondělí. Gearóid mi začal vysvětlovat jednotlivé body ve smlouvě. Také mi přečetl oficiální název mé pozice, což bylo "Geomagnetický konzultant a vývojář"
. Potom mi ji dal, ať si to doma podrobně přečtu a vytáhl jiný papír, kde byl seznam úkolů pro mě na celý rok.
Říkal, že mým hlavním úkolem bude projekt nazvaný PRISM (což je cosi pro predikci počasí v Irském moři). Ze začátku si prý budu muset nastudovat něco o geografických informačních systémech, jaké jsou, jak se s nimi pracuje a pak budu navrhovat řešení celého projektu a také ho realizovat. Říkal, že se bude spolupracovat s univerzitami ve Walesu a v Galway a také že se tam bude možná muset někdy zajet. Docela jsem byl prací nadšen. Také říkal, že ta práce nespěchá, takže budu mít dost času se do toho dostat a také budu mít dost času na dovolené
. Pracovní dobu mám od 9 do 17:30, ale prý se na to nehraje a můžu si do práce chodit kdy chci. Prý budu vyplňovat výkaz a je téměř jedno, kdy si ty hodiny odpracuji, což se mi také líbí.
Potom řekl, že mě představí celý tým. Šli jsme po schodech dolů, kde mi přestavil sekretářku Olive. Dál jsme šli ještě do suterénu (má ale okna, protože dům je celý vyvýšený), kde budu pracovat. Hned u schodů mi ukázal stůl, na kterém byly servery. Vedle nich byl kamrlík, ve kterém prý najdu veškerý potřebný software a hardware a pak mi také ukázal bedny, kde prý je můj nový počítač, který právě dorazil. Budu mít nějakou nabušenou mašinu a 19" LCD monitor a také určitě i myš s kolečkem, kterou např. Ondra dostal až po dvou měsících práce
. Pak mě Gearóid vedl dále do místnosti, kde bylo 5 stolů a u nich seděli 3 mladí lidé. Vivienne, Ken a Aiden. Postupně jsem se jim představil. V části místnosti byla také kuchyňka a stůl, na kterém se nechalo obědvat. Pak mi také ukázal, u kterého stolu budu sedět. Mám super místečko, protože vidím na celou místnost a nikdo nevidí na mě. Sedím zády ke kuchyňce.
Chvíli jsme dole diskutovali. Ken mě prý bude hned v pondělí zaškolovat do GIS. Pak jsem se s nimi rozloučil, šel jsem si ke Gearóidovi do kanclu pro věci a šel jsem pryč.
Bylo už 13:45 a tak jsem Ondrovi volal, že tu restauraci asi nestihneme, protože tam zavírají ve 3, ale že přijedu alespoň na bagetu. Zamířil jsem do centra a nasedl jsem na autobus 51B, který jezdí i Ondra. Cesta trvala strašně dlouho, protože autobus vždy ujel jen několik set metrů a zastavoval, aby mohli nastoupit nebo vystoupit lidé. Viděl jsem ale z autobusu fabriku na pivo Guinness.
Něco málo po půl třetí jsem konečně vystoupil na Naas road a čekala mě ještě dvacetiminutová pěší cesta k Ondrovi do práce. Docela mě bolely nohy. Když jsem byl asi 10 minut od cíle, volal Ondra, kde prý sem. Říkal jsem mu, že tam jsem cobydup. Když jsem míjel most přes Grand kanál, zavolal jsem Ondrovi. On říkal, ať sebou hodím, že už čeká před restauračkou. Dorazil jsem tam asi 3 minuty před 3tí hodinou a viděl jsem, že Ondra ukecal i kamaráda z práce, Lukáše z Polska.
Vlezli jsme dovnitř a ptali jsme se, jestli je ještě bufet otevřen. Řekli nám, že ano a jeden číňan nás odvedl ke stolu. Dali jsme si každý coca-colu. Pak jsme šli k jídelnímu baru. Bylo to několik stolů podle celé jedné stěny a člověk si tam mohl vybrat, co chtěl. Já jsem si dal na začátek čínské nudle, nad čímž Ondra zakroutil hlavou a říkal, že nechápe, proč jsem si nedal nějaké maso. Říkal jsem, že to je pouze předkrm
. Při jídle jsme povídali o všem možném.
Další chod jsem si dal hranolky s kousky osmaženého kuřete a také kus obalovaného kuřete. Kluci mě hned následovali. Když jsem dojedl i druhý talíř, zjistil jsem, že jsme tu teprve 15 minut a rozhodl jsem se pro malou přestávečku mezi jídly. Po chvíli jsem si šel pro třetí chod. To jsem si dal kuřecí čínu s omáčkou a rýží. Kluci trošku zaostali, ale po chvíli přišla jedna číňanka a ptala se, jestli ještě něco chceme, že si máme jít nabrat, protože jdou bar uklízet. Kluci se tedy zvedli a šli si ještě nabrat
.
Někdy okolo 15:45 jsme dojedli a kluci říkali, že se musí vrátit do práce. Šel jsem tedy s nimi. Před budovou jsme se rozloučili a já jsem se usadil před budovou na pěknou lavičku a pozoroval jsem jezírko s vodotrysky. Nemohl jsem se moc hýbat, jak jsem byl přejeden a tak jsem čekal, až mi slehne. Při tom jsem si pročítal svou pracovní smlouvu. Asi po půl hodině jsem se rozhodl, že si zajdu něco vyfotit. Když jsem totiž k Ondrovi jezdil na kole, míjel jsem vždy takový vodopád. Jsou to schody, po kterých teče voda. Vyfotil jsem je a pak jsem ještě fotil pokroucený špicholec, který je z dálky vidět. Právě v tu chvíli okolo mě projíždělo auto ochranky a zastavilo. Chlápek stáhl okénko, pozdravil mě a říkal, že prý je zakázáno v business parku fotit bez povolení manažera. Čekal jsem, co teď přijde, ale chlápek zase zatáhl okénko a odjel. Tak jsem schoval foťák a vydal jsem se na zpáteční cestu.
Pěší cesta zpět na Naas road na autobus mi trvala déle, ale utekla rychleji, protože jsem si prozpěvoval. Okolo mě jezdili jen auta, takže to nikomu nevadilo. Byl jsem tam jediný chodec
. Na Naas road jsem chytil autobus a zamířil jsem zpět do centra. Po chvíli cesty mi začal zvonit telefon a ozval se Peter z Polska. Prý se chce zeptat, na to místo servírky, které opouštím (posílal jsem mu včera SMS) a jestli bychom se nemohli sejít, že je prý v centru. Řekl jsem mu, že tam také mířím a dali jsme si sraz za 20 minut na O'Connell street.
Zbytek cesty autobusem jsem prospal. Probudil mě až nějaký černoch na konečné v centru města. Vystoupil jsem tedy a zamířil jsem na O'Connell street. Tam už na mě čekal Peter. Zamířili jsme do knihovny, kde jsem potřeboval vrátit knížky a cestou jsem mu povídal, že odcházím z hospody, kde pracuji, a také co to obnáší. Nejdříve vypadal nadšeně, ale když jsem mu řekl, že se musí pracovat do 2 v noci a že by se pak musel vracet nočním autobusem, nadšení mu trochu opadlo.
V knihovně jsem jen vrátil knihy a šli jsme pryč. Když jsme vycházeli, začal Peter pípat. Měl totiž právě půjčeny knihy z jiné knihovny a detektor to nějak nepřekousl. Peter tam tedy začal vybalovat celý svůj batoh, který byl nacpaný k prasknutí různými věcmi a ukazovat to hlídači. Pak konečně prošel a uprostřed schodiště si své věci začal zase rovnat do batohu. Byl to docela srandovní pohled
.
Z knihovny jsme se vydali na autobus, protože Peter říkal, že jede domů a já jsem potřeboval do Blanchardstownu koupit lístky do kina. Chceme jít totiž v sobotu na Hvězdné války a tak jsem byl pověřen zakoupením lístků. Cestou jsem Peterovi ukazoval svou hospodu a také kde bydlím. V Blanchardstownu jsem koupil lístky na sobotu na 14:30, ale nebyly na sedadla. Odpoledne tam prý platí pravidlo, že kdo dřív přijde, ten dřív a lépe sedí
.
Potom jsem šel nakoupit do Dunnes Store, protože jsem už neměl co jíst. Nakoupil jsem si opět kupu dobrot. Peter nakupoval se mnou a rozloučili jsme se až když mu jel autobus domů. Já jsem pak také chytil autobus a vyrazil domů. Tam jsem dorazil až v 9 hodin večer.
Hned jsem zabavil počítač a Internet a začal jsem telefonovat domů přes BlueFace. Kluci se uklidili raději nahoru. V obýváku zůstal jen Henrik, který koukal a když jsem dotelefonoval, ptal se, jak to funguje a že to chce taky zkusit. Tak jsem mu začal vysvětlovat, co musí udělat aby mohl volat a také jsem mu pomáhal nainstalovat příslušné programy.
Mezitím kluci sešli dolů a tak jsem s nimi šel kecat do kuchyně. Potom jsme se přesunuli do obýváku a kecali jsme ještě s Henrikem. O půlnoci jsme šli spát.
Toto byl můj poslední volný den na 14 dní, protože zítra jdu zase pracovat jako servírka a budu tak ještě pracovat dva víkendy, v týdnu mám normální práci jako programátor.
Fotky z dnešního dne
Předchozí: Velké zhodnocení naší výpravy
Následující: Psaní deníčku